Sváteční proto, že jsem měla svátek, že jo. A bezva proto, že mi ohaříci jakožto jeden pes dali k svátku jako dárek moc prima chování.

Naprostý rozdíl oproti předchozímu dni. To jsme si vyrazili v komplet sestavě, tedy i s páníkem. A člověk by řekl, že to bude na pohodu, když jsme na ty tři psy oba dva. Opak byl pravdou, ty dvě hajtry se pro ten den rozhodly, že budou ignorovat naprosto všechno. Ale úplně všechno. Od toho, abych je ubila, je zachránilo jen to, že jsem si uvědomovala, že je vjédro a tak halt jim to asi nejde, nebo co. 

A óóójak jiná byla ta následující středeční procházka. Někdo musel určitě ty psejky vyměnit. Rumouška teda ne, ten je povětšinou hodnej furt, ale ty dvě kráčmery rozhodně. My jsme i v tu středu původně chtěli jít zase hromadně, ale hodil nám do toho vídle pan Zednik. Když jsme přijeli domů, nebyl on ještě odjetej, protože se zdržel. Pro ten den toho udělal mocinky moc. Nejen, že vyrobil provizorní futro a dveře do nový kůchně, kde jinak dveře nebudou, ale  kterou po dobu rekonstrukce je nutno oddělit od předsíně, kde se budou zase dělat velký věci a hlavně velkej bordel, ale taky vyspároval předsíňku v přístavbě, kde máme ložnici a zázemí. Tam je to tetkon ešče krásnější, než to bylo. Prostor se prosvětlil a opticky zvětšil. Krása vesmírná.

No a tak, že si dá s námi kávičku ještě. Chlapi stavitelsky debatovali, plánovali a zároveň se nezávazně krafalo. Je to moc fajn, že to takhle funguje. Ti dva do sebe šijou a se mnou se taky nemazlej teda. Ale já se nedám, nic nedostanou zadarmo, mučim je stejně jako voni mě 🙂 . No a protože pak ještě pánové potřebovali toho probrat moc, tak jsem se zdejchla. Sice jsme si říkali, že teda vyrazíme společně a až tak kolem sedmý, až bude trošku chládek, ale nakonec mi nepřišlo, že je tak úplně nejhůř a tak jsem ty tři chlupatce sbalila a šlo se. Už u dveří bylo patrné, že min. výtržnice Bubrdle si aspoň pro začátek procházky hodlala vzít s sebou i slušný chování. Páč si hezky sedla u tý branky. Poslední dobou naznala, že sice jako ví, že by si měla sednout, ale shledává to naprosto debilitním požadavkem a tak si ne a ne a nesedne.  Chtěla mi asi k tomu svátku udělat radost, tak dala dřepkins i bez pokynů. No a pak už to bylo skorem samý taklenc zalitý kynologickým sluncem.

Od branky se šlo PO-HRO-MA-DĚ , což je spešl Taliprdový nutný neustále zdůrazňovat i po těch letech.  A protože teplo přeci jen bylo slušný, bylo jasný, kam povedou naše kroky. Za hřbitůvkem do starýho sadu a ke kostelíčkovýmu kopečku. Bubrdle mě příjemně překvapila, protože oproti předcházejícímu dni ji nebylo zapotřebí vůbec korigovat a upozorňovat ji, že nepoletí jako magor někam furt dopředu. Ne, sama se otáčela, hezky se vracela a díky tomu si vyzasloužila vždycky dobrůtku. A stejně tak madáme Taliprdová. Ta se taktéž projevila jako velice snaživá a tak jsem vlastně neměla co dělat. Stopku, na který si pochodovala Bubrdle, jsem mohla fláknout na zem a v podstatě si ji nevšímat. Příjemná změna proti včerejšku, kdy jsem ji radši z ruky ani nepustila. Rumíček si radostně- že čůzy nezloběj a mám tudíž volno, vyžádal balonek a tak jsme si ho v sadu v příjemným chládku chvíli čutali. 

U odbočky ke kostelíčku jsem tomu zrzavýmu nadšenci vysvětlila, že v tomdle vjédru se pro dnešek fakt až nahoru sápat nebudeme a vezmeme to spodní cestou okolo.  A tam jsme si mohli fšicí mocinky pěkně hrát. Rumíček si našel kopeček, kde jsme si spolu pouštěli balónek, Tali jsem házela její tenisák. Ten ovšem nebyl tak atraktivní jako Rumoušův žužlopichlopískací balonek, takže mu ho neustále kradla a tím pádem mu hru dost oživovala. A tlemila se u toho. Bubrdle se taky dožadovala nějaký akce, tak jsem jí vždy zkusmo tenisák nabídla a když projevila snahu ho vzít do kušny, velevychválila jsem ji a odměnila. 

A u starýho statnýho javoru jsme si dali gymnastíku. První šla Taliprtka, a uďála  “Jak dělá kočičkaa?” vyběhla tedy kousek po kmeni stromu a vysloužila si tak odměnu. To zaujalo Bubrdli a tak jsem ji tam taky odvedla, aby mohla udělat aspoň  “ťapičky” . Stoupla si pěkně na zadní a položila do výšky přední ťapiny.  “Hooodnáá, šikovná!” vychválila jsem ji a povšimla si, že na slovo hooodná, poměrně slušně zareagovala. Aspoň mi to tak připadalo teda. Tak zkusíme, jestli to byl jen dojem, nebo se nám to bude i nadále hodit. 

A pak jsme si dál vykračovali jako páni. Šécko se to drželo hezky kolem mně, nemusela jsem nikoho brzdit, upozorňovat, že je moc daleko a tak jako podobně. Pohodička se třema ohaříkama.  Došli jsme do místa, kde se vpravo od cesty otevírá jedna ze tří luk – jdou vždy oddělené  bohatým remízkem. Rumíček tam z cesty nakouknul a já si řekla, že si tam na chvíli zajdeme, ať nepochodujem jen pořád po cestě. A tam  jsem využila dnešního dobrýho naladění a řekla si, že zlehýnka protrénujeme přivolání na louce. Protože, ač v počátcích Bubišková se jevila tak, že na loukách se nás drží a na cestách pádí bez ohledu na to, kde jsme, tak si to postupem času úplně otočila. 

V lese povětšinou už tak jako ťape buď přímo kolem mně a nebo v dobrý vzdálenosti. Zato loooukyyy se svým volným prostorem jí naprosto učarovaly a tam je naopak samostatná až moc. Tak jsme si to párkrát vyzkoušeli, to hromadný přivolání a jo, dobrý, reagovala hezky. To mi vždycky udělá goulage v tom, zda je a nebo nejni hluchá. Protože, když ji vidím, jak hezky dokáže reagovat, stojí mi to proti jiným situacím, kde buďto nevím, zda prostě nevnímá a nebo, zda opravdu není krapítek víc hluchá. Jak vyhodnotit třeba situaci, kdy spí a neví o tom, že jste vešli, do místnosti – spí ta tvrdě? Nebo tak špatně slyší? Těžko říct. No nicméně pro ten den měla zvukovody krásně průchozí a i se radovala z toho, jak je šikovná. A nebyla sama, kdo byl šikovnej, i Taliprtka měla své zvukovody průchozí  a tak nám to moc pěkně šlo. Na konci louky jsme se vrátili u skruží na cestu a pomaloučku se vraceli zpátky. 

Nechala jsem tam milou důchodkyni ,ať si ťape se šťopkou volně loženou a ohaříkům jsem se schovala. Protože na zpáteční cestě si člověka kolikrát víc hlídá, zjistila to jako první a fordila zpátky najít si mě. Aaaa radovala se, že mě našla. Stejně jako Rumíček. A stejně jako já, protože jsem ráda, že se učí si hlídat, kde se pohybuju. Tali stála vpředu a čekala na nás, přece se nebude vracet, není pitomá, že jo 😀 . Šla pak ale notný kus cesty hezky vedle mě a tak jsem mohla odměňovat na třikrát. Protože se toho chytli i ostatní a číhalo se na střídačku, kdy něco z tý ledvinky vytasím. 

Bylo nám fajn ani jsme tak nějak nevnímali to horko a pohodově jsme si pochodovali. Jak říkám, dokonalá sváteční procházka to byla.