Jsme zvostali tu neděli.

Brtnik musel totiž ten den do prasé. Dějou se tam velký věci a on tam u nic musel zkrátka být, protože toho na něm leželo poměrně dost, co ten den mělo proběhnout. Vlastně šécko. A já ho tetkonc musim ofšem velevychválit, že se mu podařilo všechno zařídit tak, aby to dobře dopadlo. Ač to tak teda zpočátku nevypadalo. Když jsem mu volala  dopoledne, sypalo se všechno, co mohlo a vypadalo to, že domů se dostane až druhý den.  Ale proto, že je to veskrze milý a hodný pán, který s každým hezky vychází, tak když vzniknul technologický veleprůseron, tak člověk jediný, který mohl pomoci, neváhal a přijel mu pomoci, byť z velký dálavy. A to se cení, takových lidí si je nutno vážiti. 

No a my jsme tedy tím pádem doma osaměli.  Pěkně jsme si přispali. Což myslím ohaříci ocenili stejně jako já 😀 . Mají toho ranního vstávání ve všední dny dost a když je Brtnik vytáhne o víkendu třeba v sedm ráno z pelíšků, protože on je ten skřivan, tak si myslím, že úplně rádi v první moment nejsou 😀 . Pak už jo, páč jsou venku, ale zpočátku??? 😀 . Hlavně Rumíček a teď s ním i Bubišková, by si rádi poleželi dýl. Tož tentokrát mohli vrchovatě. I vzhledem k tomu, že je ráno – v těch pět, kdy pánik odjížděl, vypustil na zahradu, takže je netrápil ani plný močový měchýř. (Mimochodem, ne že by je jindy trápil, překvapuje mě, že je vypustíte a voni nejdřív tajtrdlíkujou dvě hodiny po zahradě a až pak se milostivě vypustěj. To ovšem musím za nima chodit a nabádat je “Čůrám čůrám.” Ano, vím, není to nejlepší povel, to uznávám, teď už ho ovšem těžko změním, že jo. Tak halt sousedi si asi myslí svoje. Zase.) 

A udělali jsme si ten den takovej pěkně vláčnej. Teda hlavně voni, já to měla chvilku trochek napjatý, to když jsem se pustila do praní. Mám totiž momentálně takovou zvláštní instalaci pračky 😀 Stojí v předsíni a vypouštěcí hadici má zavedenou do umyvadla. Ovšem! Umyvadlo je v současnosti bez připojení na kanalizaci, takže pod otevřeným sifonem stojí velký kbelík, do kterého voda vytýká. Ovšem kbelík má svoje limity a vy je musíte hlídat, že jo…… 

Ne… nebylo to o tom, že bych neuhlídala.  Hlídala jsem pečlivě od momentu, kdy jsem zjistila, že voda sifonem protýká. Překvapilo mě jen, že na to jak protýká, je v kýblu jen málo vody, už by jí tam mělo být mnohem víc. Pak mi oko mé padlo na to umyvadlo, který se z jakýhosi důvodu upchalo a voda začla vesele přetejkat ven. 

“Do…….!” Letěla jsem pro hadr a zároveň pro špejli, kterou jsem šla umyvadlo proprdnout. To se mi sice podařilo, ale i tak mi při vytírání lila voda na hlavu, než to odteklo do kýblu a zároveň jak to proudilo z toho sifonu ven, cákalo mi to do xichtu, abych to měla zajímavější. Tak jsem si zavytírala a když voda dotekla, odnesla jsem ji vylít do záchoda. 

A rovnou jsem si řekla, že vodu z posledního máchání si nechám na vytření kůchně a předsíně. V přístavbě jsem měla už pěkně uklizeno, tak to budu mít komplet. 

Pračka už evidentně dochází  taky ke svýmu limitu, protože doprala a zapomněla nějako vymáchat 😮 I nastavila jsem tedy spešl máchání a to jsem nejspíš neměla dělat. Protože asi aby mi to vynahradila, začla pračka produkovat tolik máchání a tolik vody, že jsem nestačila lítat s těma kýblema a vylejvat je. A aby toho nebylo málo a a bych si to zopákla, tak umyvadlo se opět ucpalo a voda hezky začla opětovně vytejkat ven. Asi v tom našlo to umyvadlo nějakou zálibu, nebo co. Modlila jsem se, aby proces máchání konečně skončil a začla nenávidět praní, kýble, pračku, máchání…….všechno! A ač jsem měla v plánu vyprat ještě jednu pračku , hodila jsem do toho nakonec vídle a šla místo toho dělat něco užitečnějšího.

Učit Rumouše vytírat. 😀 Páč to se mi evidentně může ešče hodit.  Min. do tý doby, než přivezou novou pračku (Huuuž se to blíží!! Příští týden v pátek!!! Je mi jasný, že ešče prát hned tak v nový nebudu, ale už bude připravená na startu!). Rumouš je ovšem lenochod a tak má za to, že 2x máchne hadrem a má hotovo. Tak asi budu muset v budoucnu zapojit holky, ovšem s Taliprdovou vehemenci a Bubišky hluchotou toho moc nejspíš nepořídím. Tak jsem radši naložila maso, připravila si zeleninu, aby mi to  pak při vaření odsejpalo, uvařila jsem si kávičku a šla zavolat Brtnikoj, že si dáme spolu třeba to kafe. Byl zrovna ve fázi totálního zborcení celýho systému a čekalo se na příjezd experta, takže prostor měl. Byla jsem ráda, že jsem to takhle trefila. Že se tam děje průser mi bylo jasný už z toho, že když jsem mu zkoušela volat už před tím, měl pořád totálně obsazeno a bylo zřejmý, že řeší a řeší.  No tak hlavně, že expert už byl na cestě a mohl si Brtnik chvíli u kávičky vydechnout.

A já jsem poté, co jsem mu dala psíchickou podporu :D, vyrazila na psí procházku. Velkoprocházku. Nebo možná taky malej výlet? Páč jsme to vzali poctivě. Narvala jsem svou venčící ledvinku k prasknutí.  3 čokli = spousta pamlskůch, protože jak jsme se bavily na diskuzi- když odměňuju Bubrdli za příchod, reakci, samostatný nahlášení se, musím odměnit i ty zbývající dva, kteří se logicky zpravidla dostaví taktéž, takže za chvíli, abych nosila krosnu. Musím tam narvat taky lahvinku s pitím, (Jednu velevhodnou jsem pořídila teď jsem na naší kuldůruní akci…….. jo to jsem asi nepsala, že ne? Že jsme zase byli na Tvrzi Divice na dívadle? Na Líbánkách na Jadranu s Holubicí a Kleplem?  Nepsala. A je to škoda, protože helejte, to je děsná, ale fakt děsná čurina. Bavili jsme se fšicí tři , páč s námi jela naše sousedka Olinka, kterážto podědila lístek po Peťe AP, která tetkonc nemože vůbec přijet. A víte proč? PROTOŽE MÁ ŠČENÁTKOOO. Je to, pochopitelně, zase vižla a je to pekelník – aby ne, jmenuje se Dante 😀 😀 . Hm- ruším závorku na začátku týdle odbočky, nedává to smysl, odbočka je moc velká, ale musím vám to říct šécko . Jak tu Peťu, která má tetkon toho zrzatýho cvikýře, kterej jí tejrá, až tato téměř do teleféna pláče, a která nám o něm tady neřekne evidentně vůbec ničehož. Což ale nevadí, hlavně, že jí nedá čas zaobírat se odchodem Cuprumky, páč von jí nedá žádnej volnej čas. Je to zločinec a záškodník 😀 . Tak aspoň víte základní informaci,  ode mne, že jo?

No a proto nemohla přijet na plánovanou akcičku. Což chápu. Tak jsem obratem nabídla lístek Olince a ta se k nám přidala. A myslím, že dobře udělalaaaaa, byla to fakt hrozná sranda. Ukazatelem zábavy je mi dycky Brtnik, kterej se obecně moc věcem nesměje……. tak tetkon neměl moc šancí.  😀 😀 Miluju, jak píše Patrik Hartl a miluju, jak si tihle dva ten jeho text opracovali. Po těch letech už bych řekla, že je to celý nový  a povětšinou improvizace, podle toho, jak to pro ten den ti dva uchopí. Každopádně zábava králofská, já začla plakat v podstatě téměř na začátku 😀 😀 . Návštěva Tvrze byla i tentokrát supr zážitek – vyrazili jsme dřív, zašli do panský zahrady, poseděli si tam s pitím na dece, pak šli prolézt Tvrz, dát s kafíčko, prosečko, relaxovat a jít do dívadla. Krása, pohoda a zase jako loni supr odstávka od stavění a odpočinek pro Brtnika. Ani sem si tentokrát nepořídila žádnej úraz – když nebudu brát v potaz tu svou kulhavou nohu. No takže to byla taková odbočka………proč to píšu vlastně?? Nevim už… jo … kvůli flaštičce 😀 😀 Aha. No koupila jsem si ji tam s nějakou domácí limonádou a nevyhodila, protože je vhodná.

Tak se vrátim zpátky domů do kůchně k plnění tý ledvinky, promiňte 😀 😀 . Lahvička má supr tvar, je taková robustní a vysoká akorát, vejde se naležato do tý ledvinky a vejde se do ní poměrně dost vody. Pro tři čokle. Pro mě už prt, já sušim hubu. Ale nechodim s jazykem na vestě jako voni.

Mimochodem – další odbočka 😀 tentokrát veskrze kýnologická. Uvědomili jste si někdy, že i podání vody může být v podstatě “odměnou” za přivolání? No!  Není to z naší strany jako odměna ve stejný formě jako bereme pamlsek a ani by to tak být bráno doopravdy nemělo, voda je prostě zadáčo, ale myslím si, že když psa přivoláte a dáte mu napít, tak to za á posílí jeho ochotu příště přijít-to bez debaty, ale za bé taky vzrostete jako šéf, který má u sebe zdroj vody. To je co? Napadlo vás to někdy ? Podle mě to tak je.

No takže jsem narvala tu ledvinku a přitlačila do ní ještě dva balonky a plnícího dummíka, abychom měli možnost trošku se bavit, když bude chuť. A byla. Později tedy, hezky ve stínu lesa. Nejdřív jsme se museli vysápat ko kostelíčku. Měli jsme štěstí, že pro ten den nepanovalo nějaký úmorný vjédro, ale bylo příjemně letně. A v lese bylo fajn. I proto jsem si řekla, že to dneska pojmeme v takovým větším měřítku. Domů jsme nepospíchali, měli jsme k dispozici celý dlouhý odpoledne. A tak jsem zamířila tam, kde jsem zatím byla jen nakouknout. Odbočila jsem na nádhernou lesní cestu. Světlou, širokou, svobodnou, kde je vám úžasně. (fotos jsou ílustrační, páč jsem je fotila ešče před příjezdem Bubiškový, kdy jsem tam ohaříky vytáhla, ať si užijou poslední procházení ve dvou. 

Cesta vede nad místem, kterýmu si já osobně říkám vlčí stráň. Z fotky – té prostřední – to tak nevyzní, ale je to místo, kde ty vlky úplně vidíte. Vidíte, jak ta smečka se tam pohybuje, jak loví…. je to tak mimo hlavní cesty, nikoho tam nepotkáte. Úúúúúúúžasnost úžasná. Když jsem tu byla minule, došli jsme tam, kde les končil a začínalo obilný pole. Tentokrát jsme se po cestě podél pole vydali dál.

A za polem se opět zanořili do lesa. helejte taaak krásně se nám šlapalo. Větřík lehoulince pofukoval a les poskytl stín. Ohařiska mazali nadšeně dopředu, protože tady to ještě neznali.  Fšicí tři byli naladěný na příjemnou vlnu a tak jsem vytáhla klikr a hráli jsme si s klikrem. A nejen s ním ale taky s balonkama a dummíkem.  Skvělý to bylo, nic, vůbec nic nás netlačilo – nejméně čas – a mohli jsme si užívat. Hrát si, putovat, kochat se…..to já, a hrát se, putovat, čmuchat a zkoumat… to ohaříci. Nikde nikdo a lesy byly jen naše.

Ta část lesa, kde jsme se pak ocitli, končila u silnice. Abychom se za ní dostali zase do lesa, museli bychom jít po silnici a to se nám nikomu rozhodně nechtělo. Tak jsme se vrátili až do místa, kde jsme u pole opustili “náš” les. Tam jsem se rozhodla, že když dneska objevujeme, budeme objevovat dál a střihla jsem to doprava po lesní cestě, která úplně volala, abychom šli po ní.

Aaaaa dobře jsme udělali, dobře jsme udělali. Jednak tam bylo přímo nádherně – les tady dýchal tichem, světlem a hloubkou a druhak  jsem po pár desítkách metrů zahlédla, jak před námi cestu přeběhl srnec, zastavil se, očíhnul si nás a pak pokračoval dál. I-DE-ÁL! Supr příležitost si potrénovat s bábrdlí výtržnicí, která si spokojeně ťapala prostorem . “Tak dem na to, přátelé!” poinformovala ohaříky a připravila se na dění věcích příštích. Přesně jsem věděla, kde je ta stopa brnkne na cestě přes nos a nespletla jsem se ani o centimetr. Bubišková ožila ještě víc, než normálně a vyrazila na zteč. Podporou jí bylo to, že Tali taky okamžitě zareagovala. Vydala jsem pokyny a trvala si na nich, u Tali hlasem, u Rumouška nic, páč ten pokynů dbal a u bábrdlíny šňůrou. Trošánek se podivovala, cože to jako prudim??? 😮 😮 . Nu, smůla děfčico, tady se rozcházíme v názorech a byla jsem fakt za přísnou. Že mě má jako za krávu bylo jasný z prvního pohledu 😀 😀 😀 . Obě si s Tali myslely svoje, stejně jako já. “Máte smůlu holky, tady rozhoduju furt ešče já, i když se to někdy nezdá.”  😀

No ale pak už se nám šlapalo hezky zase ve spolek a mířili jsme do neznáma. Já se rozhodla, že budu tak jako vodvážná, že ……..nevyndám telefén! Měla bych přece vědět, kam zhruba mířím, a kudy zhruba domů. A kdyby to i náhodou bylo zhruba jako moc, tak šécky cesty vedou k silnici a tam už se chytim, kudy to máme vzít. Času bylo pořád habakůk, Brtnik chudera měl domů dovalit -jestli vůbec ten den, tak fakt v noci. Takový byl předpoklad prací.

Takže jsme si vykračovali tak jako piánko. Minuli jsme několik malých lesních křižovatek a na té z dalších, větších jsem si řekla, že bych to tady mohla švenknout lehoulince doleva a že by nás to mohlo trošek přiblížit směr kostelíček. Helejte, já vždycky tak sosám tu pohodu, když si takhle všichni v klídku valíme prostorem a fungujeme pěkně dohromady a nikdo neškodí. A když zaškodí, tak jen malinkatě a to se až tak nepočítá 😀 .

Drželi jsme chvíli směr a na další křižovatce nás zase zavolala jedna odbočka vlevo – nádherně porostlá trávou, kolem mladá bučina. To se nám to šlapalo. Až jsme našli půlku hlavy z divočáka. Už teda jen lebku, ale i tak jsem je od toho “hnala”. Nemusela jsem teda ani nějak moc, Bubi krásně reaguje na Fuj!, to vypadá, že má zažitý, stejně jako Ne! . Pro Tali bylo hrozně zajímavý mlází opodál, tak jsem ji od tama musela důrazně hlasem vyšťárat ven. Jestli něco na cestách nechci potkat, tak je to nas…štvanej divočák v mlází, takže VEN! (Mimochodem, byla by to děsná shoda okolností, ale zdá se mi, že na VEN! – což používám právě jen v situacích, kdy má ohař tendenci se zanořit do mlází, křoví, remízku atd. – tak na to Bubi taky reaguje suprově. No a pak, aby člověk věděl, ečivá je a nebo nejni hluchá, že jo)

Na konci odbočky jsem zjistila, že se můžu velepochválit, že jsem holka šikovná, teréna znalá, páč jsme došli k jednomu z posedů, kde už to znám. Paráda!! Byla jsem hrdobec. A zamířila pěkně směr bukový chrám v opačném směru, než chodíváme od kostelíčku. Dobrodrůžo bylo u konce, ale i tak nás čekal ještě kus cesty. To už jsme šli úplně nejvíc na pohodičku, ohaříci se motali pěkně kolem mně a v bukovým chrámu jsem je k sobě šécky zavolala, aby dopili zbytek vody, co jsem ještě měla v lahvičce. S jazykama na vestě to pochopitelně ocenili.

A i tak doma ještě vylábali každej sto litrů vodičky, kterou jsem jim načepovala ze studně.  Jako jeden pes se svalili v předsíni a vytuhli. No  a já mohla pobíhat po kůchni, protože mi Brtnik volal úžasnou zprávu, že se to zvládlo nadmíru rychle a přes ten počáteční průseron, se dostane domů ne druhý den, ne v noci, ale už možná tak za hodinu  a půl. Tak jsem si musela máknout, aby měl pán domu po příjezdu náležitej servis.