No pěkně blbá cesta teda!

To jako bezpochyby. Ale naštěstí, až zpáteční a to ještě jen kousek. O to víc výživný to bylo. Ešče ščestí, že jinak to byla parádička.

Vzala jsem tentokrát šécky tři ohaříky najednou. Teď se chvíli chodilo děleně, vzhledem k tomu, že Tali se chovala jako ta kráááááááááááááva zase. Tak aby se to zbytečně nekomplikovalo, bral ji odpoledne Brtnik samostatně. Ono je to i lepší to sem-tam takhle udělat, je tak i větší prostor na Bubiškovou.

Nicméně, v sobotu Brtnik makal v kůchňojídelně, takže jsem v tichosti vysmahla se všema třema. A bylo to moc fajn. Taliprtce ta přestávka vyloženě prospěla. Nevěděla jsem tentokrát, kam zamíříme a tak jsem nechala nohy, ať mě nesou a ohaříci vedou. Dorazili jsme tím pádem k pastvinám a já si tam všimla jedný kozenky, která hodně kulhala. V podstatě chodila po třech. Tak jsem vytasila telefén a coby ohaří hlídka se ohlásila majitelce pastvin a podala hlásání. Byla ráda. Stejně jako tuhle, protože………..to jsem jí pro změnu volala radostnou událost. Víte vy, co já jsem zažila??? Nevíte! Tak čumte teda:

Šli jsme si z procházky dom úvozem vedoucím bokem do vesnice mezi pastvinama a loukou za Domečkem a když jsme se zanořili hloubš do toho úvozu, uslyšela jsem hluboké, láskyplné, tiché a zcela zvláštní “Bůůh”. Takový zvuk jsem tady ještě nikdy nezaslechla a tak mi to cuklo hlavou doprava. A……… jej, to byla krása. Na zemi tam leželo úplně čerstvě narozený telátkoooo! Máma se nad ním skláněla a pucovala ho. Tooooo bylo !! Já sem ešče nikdá neviděla taklenc čerstvě narozený telátko. Mokrý. Muselo se narodit opravdu jen chvililinku před tím, než jsme sem vešli. Všude kolem bylo mokro. Chvilinku, malillillinkatou chvilinku jsem si dovolila letmý pohled a hned jsem nás pakovala pryč. Aby měli oba klid. To byl teda zážitek!! Hned jsem dole, než jsme vystoupali z úvozu k nám na louku, vytasila telefén a právě coby ohaří hlídka volala paní tu radostnou novinu. Moc mi děkovala. Hnedle sedla do traktróra a jela malý prtě zkontrolovat. Pak mi dala vědít, že je to kravička. Jeditííí, to bylo!! Mám radost, víte? No takže mi takhle děláváme ohaří hlídku, když jdeme kolem pastvin a něčeho si všimnem. Teď teda tý kulhající kozenky. Doufám, že to bude nějaká banalita.

Po tom hlásání jsme se vydali druhou stranou podél pastvin dolů na louky a tam jsme měli možnost hezky si pocvičit společnou, hromadnou chůzi po cestě, skorem u nohy jakoby. Neb se tam dovalili nějaký kretýnos na čtyřkolce. Nemám ráda tohle zařízení, který dělá v lese bordel a smrdí. Tohle by měl hlídat milej mysliveček. No nic, tak jsme hezky ukázněně prošli a já furt nevěděla, kam půjdeme.

Tak jsem to nechala na nich, ať si ohaříci vyberou, ne? Tali se zasekla kousek za námi, tak jsem si řekla, že na ní pečeme a valíme, jak Rumoušek rozhodne. A šlo se dál podél pastvin směr les s kouzelným úvozem. Taliprtka nás pak dohnala a to jsem ji naopak zas musela krotit, aby se brzdila. Páč když nic jinýho, tak vidí-li důchodkyně, do té doby celkem rozumně jdoucí na stopovačce, že je někdo byť i vo mydlifouska dál než ona…………….. vykopne se do prostoru a dá svému, do té doby v sobě ovládajícímu se, Fpřééééééééééééd! volno a vypálí, aby náhodou nezvostala v něčem pozadu. A mně pak nezbývá než do toho prostoru poslat svoje hlučné “Tak dost vy hajtry! Pomalu! Nebo vás naporcuju” Pak Si uvědomim, že by jich tím pádem bylo zase víc, měli by tu přesilu už velkou a sklapnu 😀 . Kecám.

Došli jsme na rozcestí a já byla zvědavá, kam Rumíček zamíří. Kam zamíří Taliprtka mi bylo jasný. Tady v tom místě vždycky jde nahoru, zatímco my obvykle míříme dolů, právě do pohádkového úvozu. Tůchám, že tam v tomhle směru je něco zvířecky hodně zajímacího. Rumoušek, který nás vedl, to pro dnešek viděl stejně jako Tali a tak se k její velký radosti šlo nahoru. Bubi tudy ťapala úplně prvně a tak, jak je jejím zvykem, když jde někde, kde ještě nikdá nebyla, rve to prostě Fpřééééd! 🙂 . Velmi ráda se chytne Tali a metelí vedle sebe. Flekatice tady potřebovala bádat podél cesty a protože se chovala příčetně, tak jsem jí to dovolila. Bubi taky nakukovala, ale k mojí radosti se i vracela sama zpátky za námi na cestu. 

Bylo to příjemný putování. Nemusela jsem hartusit a jen tak jsme cílevědomě a hezky svižně mašírovali vpřed.  Minuli jsme všechny odbočky, které by nás mohly vrátit zpátky a dorazili jsme tak pod zrzavým velením Rumíčkovým až úplně nahoru a na kraj lesa. Ten lemuje naučná stezka. A! Po ní chodí venčit nejspíš fšicí pejskaři z nedalé obce. Ráj to pro psí venkovany, který můžou doma tak leda přepisovat svoje vzkazy z předešlýho dne.  Dostali tudíž fšicí tři velkovolno. Ano Bubišková pravda s omezením, ale v tomhle ohledu už se bábrdle srovnala, už netáhne jako ta kráva, ani jako ta koza, takže povětšinu času mám stopku z části smotanou v ruce a volně loženou. 

Rumouš byl unešen. Tolikatě, ale tolikatě příležitostí dát vědět, že je tady, že nejni úplně Robinzón Kruzó dole ve vesnici!!! 😀 Obě dámy mu zdatně sekundovaly a vypadalo to, že se snad úplně dočista do čista fšickni vypustěj. Možná i litovali všech těch předchozích značek, který v lesích zcela zbytečně zanechali 😀 😀 . Já jsem si po tom stoupáníčku užila toho, že si jen tak lááážínko plááážínko jdu po rovince, hezky ve stínu a netíží mě nic. A dumala jsem, kudy se tak vrátíme. 

Akurát, když jsem si říkala, že tedy dojdeme až k silnici a za ní vlezeme do dalšího lesa, kudy dojdeme ke kostelíčku a tam se spustíme dolů, zahlédla jsem v lese volný prostor. Tak, že bychom to vzali tudyma, naslepo??? Zkusila jsem to. Mno, nejen, že to se stopovačkou nebyl úplně nejlepší nápad, páč zas tolik volno tam nebylo, ale o kus dál se les naopak uzavřel a měli jsme smolikof. I obrátila jsem se a bez upozorňování kohokoliv se vracela zpátky na naučnou stezku. A po očku jsem pozorovala Tali, která jako jediná nějak nezaznamenala změnu situace. My ostatní jsme vyšli tedy na cestu a ona furt věděla prt. Zalezla jsem za větve, abych ji mohla v klidu pozorovat a viděla, jak konečně zjistila, že tam je úplně sama. Ojééje. Kopla do vrtule a letěla za námi. “Že Ti to ale trvalo, ty Kunhůto!” sdělila jsem jí. Loupla po mě okem a pokračovali jsme dál k silnici.

Ještě hodný kus před ní jsem po svý pravý ruce zblejskla takovou malou, půvabnou odbočku zpět do lesa. Směrem k nám. “No! Tak to zkusíme tady! To by mohlo jít.” , zaradovala jsem se a sešli jsme tam. “Tak supr. Tady je dokonce žlutá značka, tak to je jasný, to k nám vede!” Škoda! Velká škoda, že jsem s sebou do ledvinky nevzala taky svůj vlastní mozek! Páč jinak by mi v tom momentu došlo, že jít tudy je úplně debilitní nápad. Protože na žlutý, je to stopro ta cesta, po který jsme tehdy šli úplně prvně, když jsme se rozhodovali, zda Domeček koupit a chtěli jsme nakouknout do lesů, jak to tady vypadá. Šli jsme tehdy opačným směrem – tedy nahoru a pak nakonec z cesty někde odbočili, ale už tehdy jsem si řekla , že tudy už nikdá nepudu 😀 😀 . Cesta příkrá, kamenitá, velmi blbě schůdná i v tom opačným směru.

No tak prt, nepudu, nepudu. Teď jsem šla tak akorát sama proti sobě a tak trošku do pekel. Páč. Krom toho, že je to opravdu hodně příkrý a kamenitý, tak to momentálně bylo taky bahnitý. A já měla svoje gumáčky, tudíž….. nulový vzoreček. A bolavej kotníček, a bolavou úhylovu patičku. Vyloženě výborná kombinace, když navíc máte s sebou na úzký cestě tři psy a z toho jednoho na šňůře. 

“No ty vole!” ozvalo se lesem zanedlouho, co jsem se tou cestou vydala. Já nechápu, proč, proč sakra jsem se nevrátila?? I když – nechápu – mám v sobě zakódovanej nějakej podivnej modul, kterej mi nedovolí z cesty uhnout a musim pokračovat dál, do cíle. Podle mě za to může máteř, která mi do mé rozevláté duše fštěpovala, že musím věci vždycky dotáhnout do konce. Já chápu, že to nemyslela i za cenu tu, že zhebnu, ale nějak se mi to v tý makovici pokroutilo a já prostě musim dojít na konec. Stůj, co stůj. Teď teda spíš jako nestůj. Páč to netrvalo dlouho a ležela jsem. Hubu téměř v maliní. K mému překvapení se všichni psi jako jeden pes 😀 chovali disciplinovaně a dbali pokynůch mnou dávaných. Můj první pád mi pomohla ustát Taliprtka, která seděla přede mnou. Ty další jsem ustála díky tomu, že jsem se vždy preventivně zavěsila na některou z bukových větví, které jsem si vždy předem pečlivě vyčíhla. Nechtěla jsem se totiž omylem zavěsit do maliní, který tady má pěkně tlustý a hustý šlahouny plný trnů.

“Já sem takovej kretén-seďte!” ……… “Pomalu za mnou!”…. “Stůjte!”….. Já sem fakt kráva pitomá!” “Pomalu za mnou”…..”Stůjte!…. tudle vodrhovačku jsem si jela celou dobu, co jsem se potácela, padala, klouzala tou uzoulinkou kamenitou a bahnitou cestičkou a hrozně moc jsem se v duchu omlouvala svojí levý noze, která dostávala očividně slušnej kouř.  Je to ale noha statečná, takže to vydržela a když jsme byli z nejhoršího venku, mohla jsem si oddechnout. Vypadala jsem tak trochu jak po bahenním zápase 😀 😀 Špinavá, vomatlaná….. modlila jsem se, abychom nikoho nepotkali. 

Bylo mi vyhověno, potkali jsme jen krávy na pastvinách, kam jsme vyšli z lesa. Pajdala jsem jak Žofré a tak nám ten poslední úsek cesty trval možná stejně jako celá cesta před tím 😀 😀 . Celou dobu jsem si v duchu i nahlas nadávala a zapřísahala se, že žlutou, žlutou už nikdy nepudu!!! 

Tak uvidíme 😀