Tak ten je, podle mě, taky mezi položkama s názvem K nezaplacení.

Protože když se vám něco povede, udělá vám to dobře na duchu. A to ničím nezaplatíte. A nemusí jít o nějak heroický výkony typu vylezu na Matterhorn, uběhnu 100 km, vysochám z ledu ledního medvěda, nebo uvařím jídlo o šesti chodech, zachráním všechny tonoucí na Titaniku, či dokonce shodím 10 kg. Vůbec. Může jít kolikrát o naprostou banalitu.

V mým případku šlo tehdy kupříkladu o to, že jsem nejdřív konečně našla boty, které mi před půl rokem vyhodila Dennyky na jakýmsi webu k prodeji a konečně se někdo ozval. Ovšem ozval se v momentě, kdy se s bednama a věcma na půdě už asi 652x hejbalo a člověk ztratil totální přehled, kde co je. Nepomáhají ani nápisy na krabicích. Mimochodem, víte co jsem zjistila??? Já se to trochu úplně bojím napsat, protože se tím pádem vokáže, jakej já sem maniak. Dekorační maniak a to hlavně vánočně dekorační. Mám totiž pocit, že nejvíc krabic je těch, kde  je napsáno buď Vánoce, nebo  Vánoce z Domečku, a nebo teda jen Dekorace, drobné dekorace, velký dekorace………… strašlivý, takhle to vlastně vidět naživo :-).

Každopádně, když jsem pak boty objevila, měla jsem  nezřízenou radost. Ani ne tak kvůli tomu, že se je podařilo prodat,  ale hlavně proto, že kupující posílala peníze napřed a teď byla bez bot a musela čekat. Nechtěla jsem, aby si myslela, že je to nějaký šméčko, navíc když boty za mě prodávala Dennyky. Ze samý radosti nad tím objevem jsem to na tý půdě trošku poorganizovala, aby to tam nevypadalo jak po obřím výbuchu, ale jen po výbuchu 😀 .

A takhle rozjařená jsem se pustila do úklidu i dole.  Bylo to v celé ještě v době topení uhlím, kterýho máme ještě po loňské zimě hodně  a přes topení čerpadlem jsme ho chtěli stopit, když už tady je, že jo. No a topení uhlím s sebou nese prostě bordel a bordel a……..bordel. Na zemi na nábytku, všude. Tak jsem se do toho pustila, hadry lítaly, vysavač vysával…………. a pak jsem právě s tím dobrým pocitem z dobře vykonaný práce, mohla říct, že mám hotovo a spokojeně se rozhlédnout kolem. To jsem si pěkně ale zauklízela!!  Jo ještě ty boty! Padnul mi na ně pohled.  Měla bych je zabalit. A šla jsem zase na půdu vyštrachat tam nějakou vhodnou krabici. 

Našla jsem, takže to jsem furt mohla bejt navýsost spokojená, že jo. A tak jsem si řekla, že si dám kávičku. A pozvala jsem na ni i Brtnika, páč aby si taky udělal pauzičku. Netušila jsem, že ji budeme mít i  s kabaretem 😀 . Páč Rumoušek propadl jakému jásavému pocitu, že když jsme se tak už všichni sešli, musíme si to pořádně taky užít. A uděláme si mejdan 😀 😀  . Hbitě se ve svý radostnosti rozhlídnul po těch našich dvou malých místnostech, bleskově vyhodnotil situaci a vlítnul ke koši s nařezaným dřívím (naše práce s Božkou). S očima jako lampijouny – ne, ne lampijouny, celej rovnou lampijounovej průvod! – drapnul první polínko a začal vířit prostorem. Dokud vířil, ještě jsem se usmívala. Posléze ovšem dovířil a dal se do díla hodného šíleného bobra. To už mi ten úsměv tuhnul na tváři. Zamrznul pak docela, když se dokohátala Tali a s výrazem: “Jééé vy něco slavíte? Můžu se k vám přidat?” si hrábla do koše  taky pro jedno polínko. 

A pak už to tak nějak jelo, že nemělo cenu ani zasahovat. Jen jsem tak seděla a opouštěl mě pocit z dobře vykonané práce. Místo toho nastoupilo zjištění, že ten lux budu muset zase vytáhnout a pustit se do toho znova. 

Krabice od bot musela počkat pod stolem a já se posléze dala znovu do luxování. Když jsem skončila, žádnej pocit uspokojení se nedostavil, Ani nemohl. Ten pocit z dobře vykonané práce, kdy rozhlodaný třísky byly všade, ten se totiž usadil v takovým jednom malým zrzatým kožiše: