Joooooooooooooooo samaaaa, já to dokázalááááááááááááá!!!

Nemám na dnešek žádný kynologický vyprávění a článek bude se zpožděním, neb prostě jsem v situaci, kdy jsem nestihla nic napísat. 

ALE!!

Dává mi to tak příležitost se s vámi fšema podělit o svou ukrutnou radost.

DOKÁZALA JSEM TO, DOKÁZALAAAA!!

Co?

DOJET SAMA AUTEM DO PRAHÉ!!! Chápete to?? Já ešče furt ne, ale stalo se to. Vážně! 

Brtnik ochořel – má nosohltanus a tak hnedle zvostal doma a tím pádem………… že jo… nastalo to, co jednou nastat muselo a čeho jsem se strašlivě bála. Musím jet sama do prasé! Dělala sem děsivou hrdinku, ale v duši jsem byla táááklenc    .      malinká. Přesně jako ta tečka 😀 . 

A tak jsem odkládala i vstávání a místo ve 4:45 vstala až v pět. A v ten moment mi ale došlo i to, že musím taky jít ven s ohaříkama, udělat jim snídani, zatopit v kamnech, aby měl v kůchni Brtnik příjemný kamínkový teplíčko – dokud je tam ještě máme, páč o víkendu už půjdou pryč. Bohužel. Ale přestavba nečeká, komín a jeho ubourání a následný frézování nečekají taky … takže nastal čas, abych řekla kamínkům pápá. Jsem ji vděčná za teplo našeho novýho domova, takže mi to bude dost líto a vypadá to, že i Brtnik odsouvá ten moment, kdy je odstavíme. Takže zatím nám pořád ještě teplo toho domova dávají. Jen to chce trochu práce, že jo. Takže večer jsem doplnila zásobu huhlí, aby to Brtnik nemusel řešit a ráno se popasovala s roztopením. Kamna bohužel přes noc vyhasla a tak jsem to musela vzít od podlahy. 

Ovšem před tím, jsem vypadla ven s ohaříkama. Tali hnedle na kraji louky dostala zásek, neb jak se dalo očekávat, vrací se do starých kolejí, a pak už jsme se pěkně pinožili loukou hromadně. S čelovkou a svítícíma obojkama. Ohaříci se komplet ovenčili a mohli jsme zamířit domů. K brance běželi víc než radostně, Oba si sice venčení užívají, ale v tuhle nekřesťanskou hodinu se pak ještě děsně těší do pelíšků. Což jim hrubě závidím. 

No pak jsem jim šla udělat ešče dlábes, aby se choroba o to nemusela starat a jen se mohla válet v duchnách.  Taky Mouses se hlásil o svůj díl potravy a tak dostal k snídani srdíčka, který jsem mu den předtím koupila v řeznictví, aby si doplnil zásobu taurinu, který si prý neumí vyrobit či čo. Jedná se tedy o kočky, co jsou doma, který se nedostanou k úlovkům a mají  jen průmyslovou potravu, ale proč to nedopřát i kočce venkovní, aby měla taurinu dostatek zdarma, že jo. Fšicí tři to spucli a ohaříci se šli dál válet, zatímco Mouses vypadnul do světa.

No ……….a  já taky už musela vypadnout do světa, dýl jsem to odkládat nemohla. Už tak jsem měla zpoždění oproti době, kdy jezdíme běžně.  A tak jsem šla. A………….vůbec jsem netušila, jak si tu jízdu užiju!!!!!!!! Byla to taková pohodová cesta!! Krása to byla.

Jako vždycky jsem před cestou nakázala fšem zvířatům, že musí zůstat v lesích, na polích, zkrátka mimo silnici. Jak mi bylo kdysi poradíno – opatřila jsem sebe i auto v duchu ochrannou hvjézdičkou a ochraným štítem a zajistila si tak, že jsme naprosto chráněný 🙂 . No nesmějte se mi, nesmějte. O některé věci se požádat dá. Hodinky s vodotryskem to ale nejsou. Takže jsem požádala o ochranu a srdnatě vyjela. 

Nikdo na světě nebyl v tu dobu soustřeďovanější, než já. Měla jsem na paměti šécky ty věci, co mi říkal Brtnik a co jsem se dočetla v mé oblíbené Garáži. Držela jsem volant pěkně pevně, koukala co se děje přede mnou , i daleko přede mnou, vedle mě, i za mnou a jela velmi disciplinovaně. Projela jsem šécky ty vesničky a lesy a čekal mě nájezd na dálnici.

To je u nás krapítek oříšek. Je to totiž nájezd tak strašlivě krátkej, že dostat se tam, je tak trochu umění. Měla jsem ovšem pro dnešek MEGA ščestí! Nikdo zrovinka nejel!! Juchééééééééééé!! To sem byla radostná teda. Jednu velikou prekérku jsem měla za sebou. 

A mohla jsem pohodlně fordit vpřed. K mému překvapení – vyjížděla jsem o půl hodiny později – byla dálnice víc volnější, než bývá v dobu, kdy jezdíme normálně. Rozhodla jsem se, že nebudu moc dovádět a zvolila takovou příjemnou rychlost, kdy jsem nejela ani pomalu, ani nejela na doraz těch stotřiceti. Zlatej střed a tím pádem jsem měla hodně volnýho prostoru kolem sebe. Krásně se mi jelo, moc krásně, žádnej velkej zádrhel. Když pominu to jedno střevo, který udělalo zcela nepochopitelný manévr, když najíždělo na dálnici. Já jsem včas uhnula do levýho pruhu, aby těch asi pět najíždějících auto mělo místo pro najetí. A totéž udělala velká dodávka přede mnou. Aby uhnula. Ovšem jeden z těch najížděčů, najel rovnou do levýho pruhu! A tímhle manévrem dost zkomplikoval situaci tý dodávce, kterou vlastně začal předjíždět při tom nájezdu na dálnici. To úplně nepochopíte. No jak dodávka, tak já jsme to ustáli a pak už to bylo zasejc příjemný.

Provoz už malinko zhoustnul, ale pořád pohodička,  žádná Dé jednička 😀 😀 Byla sem ščastlivá, jak Rumoušek, když dostane novej žužlopichlobalonek 😀 a dál si dávala pozóra, abych jela na jedničku. Tím nemyslím rychlostní stupeň! Alébrž známku. Dojela jsem na konec dálnice a zapla si uvnitř hlavy zcela jiný způsob pilotování. Neb začínalo město, kde se jezdí krapet jinak. Mám vlastně tři takový způsoby  – jeden pro cestu v lesích a polích, jeden pro cestu po dálnici a jeden pro město. V každém tom úseku se musí člověk koncentrovat podle mě i trošillinku jinak, na jiné věci. Ale třeba mi to tak jen přijde. Každopádně po sjezdu z dálnice už to bylo opravdu o provozu. I když jiném, než uprostřed města, ale habakůk semaforůch, přechodů, chodci, auta, byčiglisti – to šécko a další věci musí mít čék v merku ( i když to tam třeba nejni, páč je moc brzo ráno, ale na blázna byčiglistu může člověk narazit kdykoli) .

A když je čék ten nováček………..tak se mu může klidně stát, že se tak mocinky moc soustřeďuje, že zapomene, že taky by měl někde zaparkovat, že těžko zastaví, jako jindy, když pilotuje Brtnik,  u tramvajový zastávky a jen si přesedne 😀 😀 😀 . Musela jsem se sama sobě smát, když jsem si to uvědomila. A ………. někdo na mě byl tak hodný, že mi hnedle postavil do cesty i krásný místo na zaparkování. Zaplula jsem tam jako poloprofesijounál, řádně zaparkovala, uzamkla auto a šla…..ne, nešla, já SEM TANČILÁÁÁÁÁÁÁÁÁ na tramvaj. Byla to taková krása, že jsem úplně zapomněla, že bych měla bejt hrdobec. Byla sem prostě enem ščastná, že to takhle krásně proběhlo. 

A doufám, že zpáteční cesta bude taky takhle dokonalá a i počasí bude milosrdný, jako bylo ráno.  Když jsem to zvládla za tmy, zvládnu to i za světla. Že jo?