Program byl původně jasnej.

O Vánočkách si užijeme výletování. Enemže…….. pak mi došlo, že Brtnik má v podstatě volný jen ty tři dny a že bych chtěla, aby hlavně odpočíval. Takže jsem navrhla a bylo to jednomyslně přijato, za což jsem byla ráda, že výletovat se nebude. Bude se jen procházkovat v našem blízkým okolí, který je ostatně tak krásný, že vlastně výletů ani nějak netřeba.

A pojali jsme to dokonale. Neboli na vydatnou procházku se vypadlo hned ráno po snídani a pak…………. paaaak jsme se váleli v peřinách, koukali na pohádky, cpali se brsalátem a řízkama a pili prosecco a kafe a bylo to boooží. Takovýho flákání se! Já pak vždycky odpoledne vyhupkala s ohaříkama na louku na Domečkem, tam jsme si pošmejdili a pak to vzali ke kapličce, kde jsme vždycky zapálili svíčku.

Na Boží hod ráno jsem dostala  ještě jeden Vánoční dárek. Obrovskej a skvělej. Napadnul totiž sníh!!!!!!! A já myslela, že si Brtnik dělá srandu, když mi po probuzení oznámil, že je venku nasněžíno. Znám ho, furt si ze mě utahuje, takže jsem tak jako pokejvala, že “Joojojojoooo, jasněěě!” a následně málem bulvama vyvalila okenní tabulku, když jsem rozhrnula závěs a nad bílou peřinou údivem vyšpulila oči! Fakt tam byl, Brtnik nekecal!

Já měla ale takovou olbřímí radost!!!! Jako malej smrad. Namazala jsem k snídani chlebíčky, uvařila ovocnej čaj a po snídani a kávičce jsme vyrazili. Jednomyslně ke kostelíčku na kopci nad námi. A …. nešli jsme sami. Tím pádem bychom ostatně, si tak uvědomuju, nemohli ani jít jinam, když nám dělal společnost ten malej mouratej diktátor:

Poctivě musím uznat, že se mi do toho kopce jako horko těžko stoupalo teda. Funěla jsem jako Fuňés 😀 . Ostatně  – zde důkaz, točila jsem pro Kuskus Mousese na výletě, aby se mohla pokochat, a tak jsem se u toho pěkně nahrála 😀 .

Svou neschopnost řádného pohybu jsem markýrovala kocháním se:

Případně focením zvířeny:

Posléze mě opět – jaký to překvapení – zradil telefén, kterej vlivem počasí se vypnul, protože mu asi byla ziminka nebo co . Měla jsem po hehe a pokud jsem nechtěla, aby se mi bylo posmíváno, musela jsem kopnout do vrtule. 

Nahoře jsem tím pádem nemohla zapálit svíčku, kterou jsem spolu se zapalovačem vzala prosíravě s sebou. Neb mi bylo jasný, že Brnik u kostelíčka řekne, že jsme měli vzít svíčku, abychom ji mohli zapálit. Tooo bylo překvápko, když jeho žena vytasila vše požadované. Znám ho už dost dlouho na to, aby mi to bylo jasný. Co taky bylo jasný, že zapálit  ji nemůžu já, páč funim jako ten Fuňés a sfoukla bych ji dřív, než by se rozhořela. 

Za kostelíčkem jsme se ponořili do bukovýho lesa a courali si vesele po vršku jakou dobu. Netížilo nás nic – ani ta snídaně, která už zvostala vyfuněná pod kostelíčkem – a bylo nám dobře. Ohaříci si poletovali kolem a Mouses vedl přednášku na téma – dlooooouhááááááá, zpááátkýýýýý. Ovšem nést se, jako vždycky, nechal jen chvilku, pak se zase hrnul po svejch. 

Když jsme pak sešli z lesů dolů na louky, povedlo se Rumíčkovi něco, co už dlouho ne. Ztratil házedlo. A zrovna to nejlepší, který ještě k tomu plave a  co je horší – navíc nevím vůbec, kde jsem je koupila. Co dělal nevím, každopádně jsme ho prostě nenašli. A to jsme se tam vrátili hned – nechali jsme Brtnika, Taliprtku a Mousese jít napřed  a prohledávali louku křížem krážem. Nic. Rumíček se svým nosem neměl nějak proti, v ten momet docela silně padajícímu a napadanýmu sněhu, šanci. A nebo to prostě flákal. Každopádně domů jsme se vraceli o jedno házedlo lehčí a já doufala, že až sníh sleze, najdeme ho. 

Doma jsme si fšicí zalezli do pelechů a nádherně se váleli tak, jak se člověk o Vánočkách válet má. Krása, krása a druhej den jsme si dali repete.