Byl, tenhle čtvrtý a poslední předvánoční.

A mně se konečně podařilo na tu stavbu ten advent protlačit pořádně. Začalo to už v pátek. Dost překvapivě teda. Protože ráno jsem se vzbudila úplně dobitá. No vzbudila – já vlastně ani moc nespala. Usnula jsem tak nějak před dvanáctou a ve čtvrt na čtyři jsem byla vzhůru. Postaralo se o to křečování mýho břicha a z postele jsem se tedy vypudila jen silou vůle. Ale vypudila. A v průběhu dne o sebe pečovala natolik, že jsem se tak nějak protloukla celým pracovním dnem a když jsem dorazila domů, byla jsem ke svýmu překvapení dost čiloučká. Jen teda jsem nebyla dostatečně čiloučká na to, co jsme měli v plánu – že si zajdeme dolů do vesnice na svařáček. Ten jsem si nedokázala představit, že do toho břicha pošlu. 

A tak jsem se místo toho postavila ke sporáku. Resp. k troubě. Páč jsem si řekla, že upíknu krom išlových i ty vanilkový rohlíčky, co nejsou vanilkovýma rohlíčkama, páč to neobaluju v  cukru, ale jsou spíš tak jako ořechovýma, páč těma naopak při výrobě nešetřím. Vytáhla jsem robota a při jejich výrobě pravila jednu důležitou větu. “MATKY NEMAJ DYCKY PRAVDU!” 😀 . Moje máma vždycky těsto zpracovávala ručně. Nacpat těsto do robota by ji přišlo nenormální. A já to tak praktikovala roky taky. Letos jsem si ale řekla, že z důvodu úspory časový do toho házím vídle a sáhla po robotu. Přátelé – neměla pravdu, neměla. Těsto z robota je krásný a dobře se mi s ním pracovalo. A než se uhňoucalo, stihla jsem zatopit. Těsto pak putovalo do lednice, aby si tam odpočinulo a než tak učinilo, vrhla jsem se do výroby něčeho zcela nového a dosud neozkoušeného.  Zmiňovala jsem to už v diskuzi, ale kdyby tam někdo nechodil, tak s dovolením ten recept frknu ještě sem, protože mi přijde škoda se nepodělit o něco, co je tak snadný, co se dá udělat na poslední chvíli a co sklízí úspěch (odzkoušeno na návštěvě)

Jak jsem v diskuzi psala, neměla jsem k dispozici ani mandlovou mouku, ani kokosový mlíko, ale nevadí to ničemu. Místo kokosovýho jsem dala normální, plnotučný a místo mandlový mouky přidala prostě strouhaný kokos. Funguje to stejně. A je to výborný fakty. Když jsem tohle uhňoustala a nasázela do košíčků, šla jsem – když už byl ten robot venku, vyrobit ešče těsto na sýrový sušenky . Zaujal mě na netu recept, vypadalo to jednoduše. A taky to jednoduchý je, ešivá to je dobrý, zjistím dneska, až to upeču.  To už se mi rozležely  v lednici ty rohlíčky a tak jsem vytáhla svoje dva pytlíky mikreténový a mezi nima si vyválela těstíčko pěkně a za vůně purpury, která se spořádaně pálila  na kamnech a zpěvu koled jsem si vykrajovala pěkně rohlíčky. Po léta se v naší rodině rohlíčky nerohlíčkujou, neb nikdo z našeho plemene nejni natolik trpělif, aby vytvářel žmouláním jeden rohlik jako druhej.  Takže do toho vstoupila mechanizace v podobě kulatýho vykrajovátka, který ty rohlíčky vykrajuje.

Pěkně mi to vodsejpalo a byla jsem natolik v cajku, že jsem si dala s Brtnikem i pivíčko. Sáhnul totiž do vánočních zásob pro dvanáctku za studena chmelenou a to nemohlo mýmu trávicímu ústrojí než pomoct, že jo. A tak jsme měli vánoční pohodičku. Kterážto pokračovala ešče víc vánočně hnedle druhej den v sobotu. PROTOŽEEE, PROTOŽEEE PŘIŠEL:

ADVENTNÍ VÝLET!!!!!

Tak jsem se konečně dočkala. 

Na sobotu toho bylo naplánovanýho tolik, že jsem si říkala, že se to snad ani nestihne. Hlavně teda, ale aby se ten výlet stihnul, to jsem se tetelila jako malý smrádě. Dali jsme si naši opulentní víkendovou snídani a v deset se na pohodičku vyrazilo. Cíl byl jasnej – pojedeme do Křivoklátských lesů, když už nemáme ten advent na Křivoklátě. To vám byla taková ale krása, jet si jen tak a na výlet.

Ne proto, že bych neměla kam chodit, to ne. To se mi asi nikdá nevochodí. A když nepojedu na dovolenou, tak se nezblázním. Ale v tuhle dobu vánoční je to prostě takovej bonbónek. A hlavně vytržení z toho stavebnění. A já jsem to chtěla hlavně i kvůli Brtnikovi, na kterým celý to stavebnění stojí, že jo. Aby z něho vypadnul a prostě jen tak bezstarostně byl. 

Stálo při mě i počasí, bylo lůckusně vymalováno do modra a sluníčko se zimně snažilo. Zastavili jsme v jedné z bočních uliček křivoklátských a vydali se do lesů:

Ohařiska byli nadšený stejně jako já a rotovali radostně po cestě sééém a tááám, jako malý ščenátka (přerostlý takový)

Těšila jsem se, jak si udělám fůru, ale fůru fotek výletních, leč….. telefén můj starej se rozhodnul, že nebude spolupracovat a přes značné protřídění a vyhození fotek ještě před výletem, teď tvrdil, že už se do něj nic nevejde a foťák se vypnul. Prej plná kapacita. Jak, když tam bylo fotek pár, to  netuším.

Nicméně, než se ten sajrajt telefonní takhle rozhodnul, stihla jsem vám cvaknout Rumoušovu seznamovačku s názvem Svůj k svému, aneb Zrzavou, zrzavou, tu jáá mám nejradši:

K jeho velkýmu zklamání jsme s sebou tu obří dřevěnou veverku vzít nemohli  😀 . Aby ho jeho zrzavá dušička dlouho nebolela, vytasila jsem házedlo a chvíli jsme si spolu blbli.

Akorát, když se k nám přidala Taliprtka, tak se foťák šprajcnul. Nu co, aspoň jsem se mohla víc kochat. A že bylo čím. Lesy jsme měli v podstatě jen pro sebe a motali se jima tam, kam nás nohy zavedly. A zavedly nás tak daleko, že jsme se nakonec museli vracet lesem, cestou necestou. Nebo takhle  –  necestou 😀 . Páč tam žádná nebyla. Krom tý, po který jsme tedy přišli. A nám se nechtělo vracet, tak jsme se zanořili hloubš do lesa a doufali, že narazíme pod námi  někde na cestu jinou.  Vzpomněla jsem si, jak jsme se takhle přesně cestou necestou spouštěly s Peťou, když u nás byla naposled (než vypuklo kovidoběsnění). Byli jsme tehdy spolu a s Rumíčkem na supr výletě v lesích kolem Svárova a tam jsme se taky takhle museli spouštět. Tady to naštěstí nebyl úplně takovej prudkej krpál, jak tehdy, ale škytat musela hodně. Oč menší krpál to byl, o to zarostlejší to tam bylo. Člověk si připadal jak Mařenka a Jeníček, když mířej k perníkový chaloupce 😀 .

My nakonec mířili k Rakovnickýmu  potoku, který se vine pod Křivoklátem a vlévá se pak do Berounky. Netušila jsem, že je to náš nejdelší potok. A je taky pořádnej ale. Spíš už jako říčka. Poslala jsem tam ohaříky, aby uhasili žízeň, ale  evidentně nebylo zapotřebí. Jen se tak  pobrouzdali po okraji a šlo se dál. To už jsme se vraceli směrem k hradu. A já  jsem strání, které byli pod a nad cestou využila k trošce trénovaní s aportíkama. Aby měli ohaříci taky nějakou tu práci, když je to jinak samá zábava. Cesta se tady už hodně klikatí a jak jsme se blížili k hradu, semo tamo jsme někoho potkali a tak byla příležitost utužit i nějakou tu poslušnost v podobě chůze u nohy ve dvou psech a bez vodítka. 

Z lesa jsme vyšli přímo za hradem a tak jsme si řekli, že…….. že se zkusíme na hrad podívat. A já že si zkusím ešivá by se mi hrad přeci jen nepodařilo do foťáka procpat. K mému překvapení se to i povidlo.

Obešli jsme to a……….Brána byla otevřená! Ohaříky jsme si hodili k noze a posléze i na vodítko, protože ano, do hradu se dalo vejít. Žjooofka uuuužofkááááá, to jsem měla radost. A ešče vjetčí než největčí jsem měla o pár kroků dál, když jsme zjistili, že na nádvoří je taky stánek! Osamocenej – nebo téměř osamocenej, protože opodál stál ještě jeden – a prodávají tam horký nápoje a slaný tyčinky! Jooooo, hurá, tak aspoň malinkatě, malinkatě se tu adventně zastavíme. To jsem fakt měla děsně obří radost. Taliprtka posléze měla taky obří radost, když dostala tyčinku a jako pomyslná budoucí matka propadla žrací hysterii a jala se jódlovat, že chce další. Uklidnit ji v jejím hysterickým projevu nešlo. Tak ji vzal Brtnik opodál, aby se madáme hodila do klidu a tak jsme si povídali trošku na dálku 😀 . Bylo vidět, že je z ní rozharašenej a tak jsem si ji po chvilce vzala zase já zpátky k tyčinkám. A v duchu jí upozornila, že ešivá hodlá zase vyvádět, prodám ji prvnímu koho potkám, až ji povleču z hradu. Pochopila hned a sklapla 😀 . Tak už jsme mohli být zase pohromadě u stolečku a pít si v pohodě horkou hrušku. 

Ovšem jen do té chvíle, než se přiblížila jakási rodinná skupinka, kde pravděpodobně otec vedl psa /nejspíš dlouhosrstá varianta strakáče/. Už jak se blížili bylo mi to jasný, kam to bude směřovat a nemýlila jsem se. Jak jsem posléze zjistila, stejně to viděl Brtnik, který to odhadnul stejně přesně. Pán šel, lehce v záklonu,  pěkně tu ručičku nataženou a našponovanou, stejně jako flexinu, která byla do plnejch a na konci vlál – opět jako ten dráček – pes.  Zavelela jsem našim psům místo a čekala. Dočkala jsem se.  Tatík mi napochodoval za záda, kde se stejně našponovanou ručičkou  a flexinou do plnejch, nechal v podstatě volně povlávat svého psa, aniž by tušil, co jsou naopak ti naši zač a zda o kontakt vůbec stojíme. Ne, že bychom nestáli, ale za trošku jiných okolností. Takže, když se po minutě jeho funění za mými zády ozvalo typický hlasitý komentování : “Ne, ne, nebudou se kamarádit, pejskové, nebudou se s tebou kamarádit, ne ne. ” , jen jsem cukla ramenem a aniž bych se otočila,  jsem mu to suše odsouhlasila. ” Ne, skutečně nebudou!” Ešče chvíli funěl a když mu moje záda už dost rezolutně řekly, aby vysmahnul, přesunul se za svou rodinou k vedlejšímu stolku. Proč proboha ty lidi nemají svýho psa pod kontrolou?? A proč proboha prostě nepřijdou a nezeptají se, jestli se psi nemůžou seznámit. Nebyla bych vůbec proti, ohaři jsou  v pohodě. Ale tohle fakt ne. Asi by se divil, kdybych naše psy uvolnila a ti by se na jeho hafana vesele přiřítili a přátelsky hopsali kolem. Můžu mu garantovat, že by to tomu jeho psovi, kterej je o dost menší než naši a navíc byl na vodítku, nebylo ani trochu příjemný, kdyby mu tohle oni předvedli ve dvou. Začal by pobíhat pěkně v kruhu kolem páníčka, omotal by  ho tou flexinou a pak by mu podrazil nohy, aby si min. jednu z nich mohl zlámat. A zajímalo by mě, ešivá ty takhle přitančil k tomu stolu, kdyby tam místo ohařů byli třeba dva bulteriéři. Pokud ano, je slabomyslnej víc, než si myslím. 

Dopili jsme a já šla koupit do toho druhýho stánku pugét. Jmelí, jako kytičku pro rodičku. Neb dalším bodem našeho adventního víkendu byla návštěva mladých, kdy synovec tedy nejen, že se oženil, ale taky se vbrzku rozrostou. Moje pracovní jméno pro holčičku (tím pádem je jasný, že budu babička a ne dědeček, když je to holčička 😀 ), která by měla příjít na svět po Novém roce, je Apolena 😀 .

Mezitím nás ale ještě čekal bohatej program – tedy hlavně pro ohaříky. Cestou z hradu jsem si říkala, jak je fajný, že Tali zase převážně funguje a může tedy jít – jako normální pes – na volno. Došli jsme k autu a vyrazili směr Praha. Potřebovali jsme se ještě stavebně se zastavit v Hrombachu. A tam jsem já, přes Brtnikovy protesty, rozhodla, že ohaříci jdou s námi. Ať si jako buráci užijou trochu opravdový socializace, co to jde.  Zkrátka, po hradní návštěvě se jde ještě nakupovat.  Cvakla jsem si je oba na jedno vodítko a šlo se. Oba se chovali hezky  a příčetně a tak jsem s nima zašla pěkně i do zvířecích regálů. A zatímco Taliprtka byla unešená převážně z toho ukrutnýho množství žrádla, co by bylo k dispozici, kdyby bylo k dispozici 😀 , tak Rumoušek byl uchvácen plyšákama v podobě jakýhosi tuleně. Kdyby bylo po jejich, tlačíme ke kase min. jeden regál s granulema a jeden s plyšákama 😀 . Leč po jejich nebylo. Zkrátka ovšem nepřišli a koupila jsem každýmu jeden balíček jakýchsi pamlsků. A ten si oba museli pěkně nést a donést až ke kase. K všeobecnýmu zájmu a veselí. Nejvíc paní prodavačky a pokladní byly nadšený, neb jim to aspoň oživilo ten vánoční mumraj. 

Aby tý socializace nebylo málo, zajeli jsme si ještě na kávičku k pumpě, kde se stavujeme  každý pátek ráno, cestou do práce a uděláme si tak vždycky malou příjemnou čtvrhoďku před pracovním procesem. Teď to tedy bylo značně nestandardně a navíc jsem byla opatřena psy. Tak mě pán za pultem nepoznal a vyžádal si očkovací certifikát. Na což má pochopitelně právo a je to dobře, takže já pro něj taky ochotně došla. Bylo to jen úsměvný v souvislosti s tím, že bez mrknutí oka obsluhoval pána bez roušky 😀 😀 😀 😀 . Po svolení, že smíme vzít psy dovnitř, jsem se tedy s nima usalašila u stolečku a Brtnik šel “čepovat” kafe. Kolegyně pána za pultem nás poznala a pochválila ohařiska, jak jsou vzorný, že hezky leží. Pro Tali to bylo ovšem tak trochu dušení ve vlastní šťávě, neb pod stolkem jakýsi předcházející zákazník nechal nakydaný kus nějaký buchty a toooo jako pro Tali je normálně velevýkon, ležet vedle volně ložený potravy. Natož teď, když jí podle jejích představ v těle bují nový život , který je zapotřebí krmit.  Čímkoliv. Klidně i hřebikama 😀

Domů jsme dorazili tak akurát, abychom stihli zatopit, zapálit svíčky, připravit dárečky a návštěva mohla přijít. Taky hned vzápětí i přišla. A pro Tadeáše-našeho nejmladšího, který přijel s Petrem a Monikou, to bylo všechno překvápko. V Domečku zatím nebyl, vrátil se čerstvě z Birminghamu a zná ho jen z fotek a z vyprávění. A Petr s Mončou tu byli před hodně dlouhou dobou, takže vlastně překvápko i pro ně. Nadšený byli z kůchně, kterou fšicí znají z Prahé, tak to bylo jako přijít domů 🙂 . Moc fajn jsme si poklábosili a ten společně strávený čas utekl děsně rychle. Popřáli jsme si pochopitelně krásný Vánočky a myslím, že pro Petra s Monikou budou ty příští už o hodně jiný 🙂 . A já se těším, jak budu milý Apoleně kupovat nezbytnosti a posléze ji rozmazlovat. Páč já můžu. A budu mít konečně s kým si hrát 🙂 .

Krásnej tenhle předvánoční víkend, krásnej.