Byl ten minulej teda. To nabralo nějak moc rychlej spád. A přitom to tak nevypadalo.

Každopádně rozhozený to bylo od začátku. Naplánován byl transport traktůrku z chalupy. Logisticky jsem to měla vymazlený až na půdu. Ujmula jsem se toho, aby měl Brtnik volný ruce pro řešení věcí na stavbě. 

Když nás ondynoj nechaly okolnosti ve štychu, a nebylo možno traktůrek nejen naložit na vozík, protože ten je o fous menší a navíc se ještě píchlo to kolo, vzala jsem si k ruce internet a mapy.cz.  Díky tomu jsem našla v sousedním Řevničově pneuservis Šanda, kde mají nejen otevříno v sobotu dopoledne, ale taky mají skvělý reference. A jsou rozhodně pravdivý. Oba pánové byli a jsou velmi vstřícní a taky, jak se posléze ukázalo, šikovní. Takových řemeslníků není dneska na každým rohu deset. Táta a syn – oba fakt moc příjemný, nic není problém, pokusí se na to podívat v podstatě obratem.

Supr, tak tohle máme. Teď ještě vozík a náhoda mi přála, kousek vedle New Bubu je vesnička, kde je pán – taktéž velmi přijemný a vstřícný  – a ten vozík, který přesně my potřebujeme půjčuje.  A i v sobotu. Supr, supr, to vychází dobře.  Poinformovala jsem Brtnika, jak jsem co vyzjistila a předjednala. Byla jsem pochválená jak jsem šikovná žena.

Předminulý víkend popadnul Brtnik ráno Taliprtku a odvezli kolo do pneuservisu. Pán na ho hnedle koukal a bohužel, nešlo to vyřídit hned na místě, neb bylo nutno měnit dušu.  No, ještě, že jsem si teda neprosadila svou, že to sfoukneme všechno najednou, jak jsem původně chtěla – že bychom vyzvedli vozík, dojeli pro kolo a pak zpátky rovnou pro traktůrek. Prtky, odvoz se musel odložit. A zde nám na scénu vstupuje zas deus ex machina.

Teda spíš počásko. Opět všechno vymazlený,  jak to proběhne. Dojedem pro vozík, vyzvednem pjoumatiku, nasadíme na kolo, naložíme traktůrek a tradá domů, pak vrátíme vozík a když už ten den bude takhle rozježděnej, sjedem do Prahé zařídit nějaký stavební a zařizovací nákupy. Protože třeba nákup baterií k vaně a umyvadlu se nám značně blíží. Supr, supr, to pojede jedna báseň.

Aaaa leda tak prtky. Když jsem ráno vstala – doopravdy ráno, páč….vstávala jsem v víkendově krutých sedm hodin!! – oznámil mi Brtnik, že ať se podívám z okna. “Žjooooooooooooooo!!! Vono sněžíííííííííííííííí! A tolik!!” zajásala jsem jak malý dítě. “Jo sněží, takže……… akce traktor padá.” vrátil to dítě na zem krutě Brtnik. “Nemůžem si lajsnout, zůstat někde viset.” Nadšenej gezicht mi protáhlo zklamání. Doufala jsem, že už to vyřešíme, když to do sebe všechno tak pěkně pozapadlo. Šla jsem vyrobit snídani a po ní jsme se vydali aspoň teda na společnou  krásně sněhovou procházku.

Bylo… jedním slovem krásně. Sice zataženo, ale bylo to úžasný.  Přidal se k nám i Mouses a tak jsme po dloooooooooouhý době šli všichni zase komplet. Mouses si pak začal stěžovat a tak, aby se neotočil a nešel sám zpátky domů, popadla jsem ho čas od času do náruče a poponášela ho. A při tom mu ohřívala ty jeho růžový roztomilý ťapičky. Člověk by ho tak rád pomazlil a on se, zmetek jeden pekelná, nedá. 🙂 . Ale za poponášení byl, sem tam, i rád. Jen já to pak měla komplikovanější, protože, když máte plnou náruč kosoura, blbě se vám háže ohaříkovi aport. Vymyslela jsem to tak, že prostě musel Rumíček velmi přesně předávat…. a já následně velmi nepřesně házela 😀 😀 .

Udělali jsme takovej větší okruh a domů jsme přišli tak hezky zimě naladěný. Převlíkli jsme se, s odstupem od procházky nakrmili zvěřinu a posléze vyrazili do víru velkoměsta. Popravdě …….. fuj 😀 , něco hroznýho. Davy lidí. Což jako v tuto dobu není nic rozhodně překvapivýho, ale pro mě tuze náročnýho. Neuměla jsem to nikdy a teď to umím ještě míň. Domů jsem jela vycucnutá, až se Brtnik ptal, co mi je. Ale! Na druhou stranu, jsme si z Prahé přivezli takovej hezkej dárek, kterej jsme si dali. Tak trochu nečekaně.

Protože bylo nutno udělat i nákup základních potravin, stavili jsme se v Albertovi, kterej byl v ten moment přímo při ruce. Když jsme vešli dovnitř, oslovil nás albertovský pracovník s tím, že právě probíhá potravinová sbírka. “JOOOO!” zařvala jsem nadšeně na celej supermarket. Ještě nikdy se mi totiž nepodařilo se k týhle akci připojit a teď jsem konečně dostala šanci. I tím, že ve stavbě se schová i tenhle velkonákup. Protože to velkonákup byl a já jsem moc ráda, že nám bylo dopřáno se takhle rozšoupnout. Není to naše zásluha, že to takhle můžeme udělat, a tak by byla hanba, kdybychom to nechytli za pačesy. Nákup dostal pod palec Brtnik a udělal ho moc šikovně, v košíku, kterej krásně přetejkal,  byly nejenom nezbytnosti, ale taky věci pro radost. Jak dětí, tak maminek a i tatínků.  A vlastně pro radost i pánů z Alberta, protože když jsme po zaplacení dovezli košík k předání, byl tam nejen ten pán, který nás na sbírku upozornil, ale i jeho kolega a oba se fakt nefalšovaně radovali s tím, že takhle velkej nákup tu  ještě neměli. Bylo hezký vidět je, že jim to  není jedno a fakt mají radost z toho, co je k dispozici.  A protože byl pán asi nějakýho vyššího rozhodovacího postavení, dostali jsme na oplátku dárek my – došel pro lahev Prosecca, jako výraz toho, že je to těší. Tooo bylo výborný, celá takhle akce. Ne pro tu lahev, která si počká  na Štědrej den a jako připomínka tý akce, bude na stole, ale proto, že se to tak hezky zacyklilo s tou radostí. Budou ji mít nejen obdarovaný, ale vlastně my fšicí zúčastněný /radost měla i paní pokladní, když to účtovala/. Je to vlastně takový to – pošli to dál – a o tom to má být. 

Domů jsme dorazili za tmy. A zatímco já šla zatápět a vyrábět útulno domova, Brtnik vyskotačil s ohaříkama na chvíli ven. Když se vrátili praskalo to v kamnech, já uvařila výbornej bílej svařáček, abychom si mohli sednout a……..zjistit, že jsme toho zařídili o fous míň, než bylo v plánu. Ale – na druhou stranu –  jsme chytli inšpiraci na vodovodní batérie!! Mocinky moc pěkný jsou, takový starodávný s vrtulkama místo kohoutků :D. A tak jsme hnedle začli hledat a vynašli jsme. Tak tetkon ešče vybrat ten úplně nejlepčejší typ. Nejvíc by se nám líbila černá, ta ale logicky padla, protože vodní kámen, to je prevít a bude mrcha jeden na černým vidět mocinky moc. Takže  budou bílý. 

No a sobota byla fuč! Neděle byla ještě rychlejší a já mám pocit, že jsme nestihli vůbec, ale vůbec nic ? Vlastně jo, stihli jsme – moc prima návštěvu, protože dopoledne se u nás zastavila Míla s Robertem, který se přijel podívat na Domeček okem toho, kdo řeší na stavbách vlhkost. A tak zatímco pánové obcházeli Domeček od sklepa až po dvůr, my jsme s Mílou klábosily. Mně ještě v sobotu večer napadlo, že bych jim mohla udělat radost a umotala jsem jim adventní věnec z březovýho proutí. Přeci jen, když člověk bydlí v paneláku, má to větší trvanlivost, než to jehličí a navíc, si ho takhle může schovat klidně i na ten rok další. Ohaříci se činili a pořád se snažili někoho otravovat – to víte, návštěva po sto letech 😀 . Rumouš se činil i na poli sexuálním a furt měl tendence prudit Taliprtku, kterážto už je na konci hárání  a já trochu na konci sil. Protože jsem si vědoma toho, že je to pro něj těžký, ale zase ho nemůžu nechat dělat si co, chce, že jo. Hůůůž aby to bylo za námi tak, jako teda utíknul tenhle víkend.

To Brtnik aspoň teda může říct, že stihnul udělat v kópelce ty fabiony, který si dal za úkol. Já jen obstarala domácnost a došla s ohařiskama už za šera ven. Tou dobou už u nás řádil pan életrikář, tak než jsem vypadla, uvařila jsem mu do termosky čaj, aby nám venku u toho rozvaděče nezmrznul a taky jsem mu umotala malej vánoční březovej advenťák. Jsem ráda, že si na nás najde čas – navíc ho utrhne sobě z víkendu a ze svý vlastní stavby, tak třebas po návratu domů, věneček potěší jeho ženu, která byla kus odpoledne o víkendu doma sama.

Když jsme se pak vrátili s ohaříkama domů, dala jsem Taliprtku na místo a vytáhla Rumíčka na jednu sólo prochajdu. Zaslouží si to. Vzali jsme svíčku a vyrazili ke kapličce nad pastvinama. A rozžnuli jsme tam Panence Marii světýlko, aby jí tam v tý tmě nebyla taková zima 🙂 . Cestou tam i zpátky jsem musela výkopovat, protože Rumoušek, jak napadnou první dvě vločky propadne výkopovýmu šílenství a musíte mu furt vykopávat sníh do vejšky.  No a to už byl večír a víkend fuč. Snad ten následující bude trošku pomalejší.