Obávám se, že ještě chvíli a Mouses mě nebude mít vůbec rád.

Ale asi se mu nebude lze diviti. Páč jsme se spolu zase servali. Bylo to v pátek, my si s Brtnikem a ohaříkama po dlooooouhý době odskočili do “civilizace” naší vesničky – neboli šli jsme venčit do kavárny. Mouses, že půjde s námi, ale do kafárny nedošel, odpojil se v úvozu pod sousedama.

Připojil se zase až po našem pozdním příchodu – trochu se nám ta káva vymkla kontrole a ke kávě bylo vínečko a pivo. A pak ještě jedno …………. znáte to, ne? Pokud ne, tak dobrý 😀 . Ale musím zde podotknout, že naši ohaříci dostali několikerý pochválení, jak jsou hezky vychovaní. Nejvíc od paní servírky, která si pochvalovala, jak jsou na rozdíl od těch dvou ostatních psů, co už tam před naším příchodem byli,  vychovaní, neřvou a nepletou se pod nohy, že o nich ani neví. A taky od nich nechytí blechy, jako od tamtoho vořecha 😀 . A přinesla jim taky pití. To jsme pro jistotu odmítli, protože se mi po druhý sklence vína nechtělo vytírat půlka kavárny. Neb přesně to hrozí, pokud se Rumíček jde napít. Nevím proč, ale ve veřejných místnostech je to s ním ještě horší, než doma. To nacamrá tolik, že takový množství vody v tý misce ani být nemůže 😀 .

Tak jsme si tak hezky poseděli a po návratu domů přiběhl Mouses. Vešel se mnou dovnitř jako první a pak to začlo. Zaregistrovala jsem, že něco vleče a vlítla po něm. Nastal tuhý boj a já z něj vytřepala……………malinkatýho ptáčka. Odrostlý ptáče nějaký. “Zmetku pekelná!” řvala jsem na něj, když jsem ho držela v náručí a on se se mnou pral. “To je fůůůj, hnus, to se nesmí, co to děláš….!” a jiný podobnostě. Zároveň jsem řvala jak prokopnutá na Brtnika, ať vokamžitě de dovnitř A SÁM! a odloví toho ptáčka, co tady mám, chuderu nebohýho. Hele cirkus neskutečnej. Vzhledem k našim chabým oknům se obávám, že to slyšela půlka vesnice, která ovšem nemůže tušit, proč celej tendle tyjátr, takže asi budem působit značně…….. no jako sociálně slabí 😀 . To je mi fučík, hlavní bylo, že Brtnik odlovil toho opeřence a já vypleskla Mousese pryč. 

Rumíček má na tohle detektor, takže se vehementně snažil dostat dovnitř a pomoct s oživováním. To ovšem měl v rukou Brtnik a tu vyděšenou, vyšokovanou pernatou bytůstku, který ten mouratej vrah vyrval brka na zádech, až měl na nich trochu krve,  opatrně osušil papírovou utěrkou, do dalších ho zabalil a dali jsme ho ……….. do mýho koše na prádlo, který mi v současnosti sloužil jako vana 😀 . Pěkně jsme mu to tam těma utěrkama vystlali a jali se praktikovat – TTT pošokovou terrapii. Neboli Ticho-teplo-tma. Zakryla jsem ho mikinou a dali jsme ho do ložnice. 

Tali nic, Rumouš naprosto v rauši, pořád potřeboval pečovat. Tak to bylo myslím to poslední, co by opeřenec uvítal  :D. Po nějaké době ho šel Brtnik zkontrolovat a přes můj výslovnej zákaz ho odklopil a “Frrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr” opeřenec se nám rozlítal po světničce. Opět jsem ječela jak cigánská královna, protože hrozilo, že by mohl sednout na rozpálený kamna!  Podařil se odchyt a my se mohli zaradovat z toho, že mrňous bojoval s Brtnikem a neváhal ho poklovat. Zamítla jsem Brtníkovu myšlenku vypustit ho hned, protože do tý tmy to ptačí dítě prostě nepůjde! Půjde spát do “peří”! Tedy zpátky do koše na prádlo. A nepůjde ani na chodbu, jak navrhoval Brtnik, protože tam bych neměla kontrolu, kdyby se v noci něco dělo. Takhle si ho dám pěkně vedle sebe k posteli…… 😀 😀  a budu vědít o každým jeho hnutí. 

Žádný hnutí nebylo. Spinkal vedle mě tichounce až do rána. Tak tichounce, že jsem se až bála toho, co najdeme, až mikinu odklopíme. Ale! Je to bojovník Statečný srdce. Ledva Brtnik vynesl ven koš (a k mojí úlevě uposlechl pokynů, že s ním půjde ke koruně třešně, kam se Mouses tak dobře nedostane a nikoliv, jak navrhoval Brtnik k plotu, po kterým Mouses lítá jak Pendolíno) a odklopil mikču, ozvalo se jen další “Frrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrnk” a prtě vylítlo do koruny starý třešně. 

Tooooo byla úleva, já měla takovou radost! A hnedle i lepší sváteční ráno. Tak se ten prcek 16. listopadu večer, kdy jsem ho vyrvala tomu mordýři z drápů, znovu narodil. A já……já asi přišla o kočičího kámoše, protože, když jsem pak následující den chtěla Mousese pochovat, dal mi tvrdě do držky. Ale nedivím se mu, to uznávám. Jen je to škoda.