Pravila jsem Brtnikovi, když jsem v tu středu dorazila z venčení do Domečku.

Závěr se úplně nepovedl, ale jinak to bylo skvělý. A vůbec nevadilo, že cedí. Podařilo se mi na půdě zázrakem odhalit, kde se nachází  má oblíbená softšelka, takže déšt mě nemohl rozházet. Je to vlastně zvláštní – sice letos hodně prší, ale mně se zatím vždycky podařilo pohybovat se venku v momentě, kdy jsem doposud bundu nepotřebovala. Až teď. 

Vzala jsem to na mě nestandardní trasou – za hřbitůvkem, kolem koňských ohrad – bez koníků, ty teď bivakujou za Domečkem a pak pěšinou loukama pod kostelíčkovým kopcem. Vzhledem k tomu, jak to vypadalo ráno, kdy s Tali nebyla úplně jednoduchá komunikace, jsme si několikrát pěkně a jednou nepěkně 😀 procvičili přivoláníčko a odměnou bylo vždy pro oba připravený vyčuchání. Pak jsme to jednou tou loukou vzali nahoru k lesu a vyšli u úvozový cesty, kterou občas scházím z vršku kostelíčka. Úvozu jsme se vyhnuli a šli prostě jen tak lesem. Ještě než jsme zapluli mezi stromy, zpozorněla Tali a cosi- co jsem neviděla – ji upoutalo. Chvíli tomu vyhrožovala a pak jsme mohli jít dál.  Rumoušek měl cvičivou a tak sám pěkně nabízel, co ho  zrovna napadlo. Skákal na stromy, přes stromy, obíhal je, využíval pařezy a pořáde něco kutil. 

Já v mezičase monitorovala Flekatou a taky zem pod nohama, ešivá nenajdu nějakýho toho hřiba. Prtky tak leda. Vyfuněla jsem nahoru a zjistila, že jsme už u Kikiny dubu. Zkontrolovala jsem, ešivá aspoň tady nenajdu, ale taky prtky. No ale přece nepůjdeme už domů, venku jsme byli jen hodinku. A tak jsem to švenkla doprava a šli jsme po hřebeni kopce na druhou stranu. A já si tady párkrát cvakla portrétek:

Tali byla za hodnou a tak to bylo vážně fajn. Mohla jsem se díky tomu i nadále věnovat mimojiný tomu, jestli nenajdu nějakou tu houbu. A furt nic. Až pak jsem, dost jako před náma, zahlídla něco velkýho a bílýho. “Tak to bude nejspíš nějakej žánšpiňon a nebo holubinka, to je na hřiba moc velký.”, došla jsem k názoru. Ovšem překvápko, fakt to byl hřibák a byl v dobrý kondici. A jeho soused opodál taky. Fajn, porce tak akorát na to, abych udělala těstoviny s hříbkama na slanině. Na venkově fakt člověk ušetří – večeře za půldarma.

Ještě jsme kousek popošli směrem dál a pak už jsem nás pomalu začala vracet. A u cesty našla další dva – menší – hřiby. Protože jsem si nic nevzala, měla jsem tím pádem už plný ruce. Vzhledem k tomu, že ti, kde houby nerostou, by se mohli cítit diskriminováni, tak jsem hřibáky nefotila. Ale! Vyfotila jsem nějakou úplně jinou a mně zcela neznámou houbu, která trůnila uprostřed cesty a nejen tam. Vylezla si i do horních pater. Helejte znáte někdo todlencto?

Pak už jsme se vymotali z lesa a vyšli u kostelíčka. A já si všimla na cestě v louce dvou lidí a dvou psů. Svoje jsem si přivolala a oni taky. Fajn. Zavolala jsem, že mám psa a fenu, oni měli stejnou kombinaci a navíc to jedno, co jsem tak odhadovala, byl bulloidní jedinec. Zavolali na mě, že počkají a dají mi náskok. Supr, je fajn, když jsou lidi zodpovědní a domluví se. No… jenže všeho dočasu, bohužel. 

Sestoupili jsme do třetiny kopečka pod kostelem a řítila se k nám černohnědá koule. Tryskem. Krve by se ve mě nedořezal, protože to byl ten bull. A byl to pes-samec. Naštěstí měl aspoň koš, což jsem zaregistrovala až po chvíli, protože barevně se psem téměř splýval. Nicméně tihle psi si – když chtějí – dokáží poradit i když mají koš. Vlítnul mezi ohaře takovým způsobem, že Tali radši vyklidila pole. To mě překvapilo teda. Snažila jsem se psy přesvědčit, že jsme vkliduuu a deme, deme, deméééé. Což jako na bulla na špičkách úplně nefunguje. Nechtěla jsem to celé nějak eskalovat pořvávání a pod. Pak ovšem milej bull začal téčkova a nakonec si na Štajníka vyskočil. Ten zařval a psa shodil. A pořád nikde nikdo. Pes naštěstí do přímýho konfliktu nešel, ale znovu zatéčkoval a znovu vyskočil. Štajn zase zařval a sundal ho ze sebe. Nebylo mi vůbec dobře, ale pořád jsem se snažila situaci klidnit. Majitelé čokla nikde, ani ho nikdo nevolal. Podle mě vůbec nevěděli, kde ho mají. Odpoutal se od Štajna a vypálil za Tali, při tom mě málem sejmul k zemi. Tali se ho bála, odháněla ho od sebe a tady jsem si dovolila už na čokla řvát, ať vypadne a táhne domů – bylo vidět, že k feně přistupuje nekonfliktně. Poprvé jsem viděla, že je Tali v takovýhle situaci nepříjemno, odháněla ho se strachem a schovávala se za mě. Modlila jsem, se, aby ji Štajník nešel bránit a snažila se ho, během řvaní na psa, držet už stranou, což se mi dařilo. A pořád nikde nikdo…, výborný. To už jsem se fakt začínala bát, protože ten stav se nedal dlouho udržet. 

Nakonec někdo začal volat a pískat a pak pes konečně vypálil zpátky nahoru ke kostelíku. Ozvala se hrozná rána, jak mi spadnul šutr z osrdí a udělalo se mi značně nevolno. Může se mi někdo divit, že prostě už začínám mít lidi se psema fakt nerada? Proč sakra musí mít kde-kdo psa. A když si ho pořídí, proč se, hergot, nechová zodpovědně, zvláště v případě, že má psí povahu, která s jinými psy vychází velmi špatně. 

Špatně bylo hlavně teda mě. Vydejchávala jsem to velmi mocně a přiznám se, že jsem poté doma zcela zbaběle sáhla po proseccu a zcela prasácky ho do sebe nalila. Nohy a ruce se mi klepaly a útroby jsem musela uklidňovat velmi dlouho. Aspoň, že to teda takhle dopadlo.