Tak trochu jako bezďáci – měli jsme dovolenou převážně vážně a hlavě u koňtasu.

Jak už asi předchozí vyprávění napovědělo. Žádná Malta, žádný Písky, klesli jsme ešče níž. Až k těm kontejnerům. Nakonec jsme ve dvou tedy zvládli naplnit tři takovýhle kousky.

Poctivě se musím pochválit, že jsem se teda neflákala. A co to šlo, kmitala ať už s kyblíkama a nebo s kolečkem a lopatou. A výsledkem naší dovolený je…………..díra! Velká obří díra v zemi.

Kdy se v celý týhle ploše šlo o min. 40 cm níž – místy to bylo i víc, protože je zapotřebí, aby se to svažovalo. Když jsem teď s tím jílem pochodovala po schodech, už jsem si nezpívala, že: “Já sem zednik, já sem zednik.” . Držela jsem klapačku a šetřila dech. V úterý jsem už nosila sama. Ne že by se Brtnik flákal, alébrž pro tentokrát výkopoval nahoře a vyráběl rigol pro kanalizaci. Jak jste viděli na předchozí dokumentaci, nenudili jsme se u toho 😀 😀 . To pako rezatý je hroznej škudibik a pořád někde zavazel, někam lozil, nakukoval a vůbec se profesijounálně motal. 

V úterý, když jsem to šécko už vynosila, migla jsem kýblema vo zem, sundala rukavice a slíbila noženkám, že zejtra, zejtra si fakt holky vodpočinou, páč to jedeme do Prahé, do bytu a tam se žádná suť vynášet ze sklepa nebude.

😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 

Omlouvám se za tu milijardu smajlíkůch, ale musela jsem. Protože ……….. kdyby jen moje nebohý noženky tušily, jak jim, nic zlého netuše, slibuju nesplnitelný 😀 😀 😀 , asi by se vyšroubovaly . Suť sice nehrozila, ale pán domu a šéf stěhováků v jednom se rozhodnul, že linku kuchyňskou pražskou, přestěhujeme do Domečku a bude dělat službu ještě v provizorní kůchni v Domečku. Nic platno, že jsem mu říkala, že mi to současný provizorium nevadí, že jsem si na něj zvykla a umím si tam poradit. Ne, jak do dubu to s ním je. Provizorium to bude na dlouho, tak ať je to hezčejší. Mně ale stačí kredenc! I vodřená. A plechový skříňky. Hlavně, že jsem tu. Nehledím na nic dalšího, počkám si. Enemže von je rozenej Bejk, eštét, co má rád kolem sebe pěkno a tak si to tam chce vytunit. Tak jsem nesobecky sklapla kušnu, protože chci, aby se tam taky už začal cítit doma. Je tam rád, líbí se mu tam, ale kořeny ešče úplně nepřesunul. Je takovej bezzemek. V Prahé už doma nejni – aby taky jo, v tom polovyklizeným bytě, a v Domečku ešče úplně doma taky nejni, protože jemu to trošku vždycky trvá. Když jsme se stěhovali kdysi z Dejvic do paneláku, trvalo to sakra dlouho. Uvidíme, jak to bude teď. 

Takže linka dolů, rozebrat na jednotlivé skříňky a co půjde, naložit na vozejk a do auta a odvézt. Mno….. zatímco se s tím rozebíral, já balila různý drobnosti a tak. Nosila kytky a připravovala je k transportu, vyndavala jsem ze zdí, co šlo vyndat. A došla jsem udělat velkej nákup.  Už tady jsem se nožkám nebohým, běháním po schodech s kýblema utejraným, omlouvala. Protože ten batoh, co jsem s sebou na nákup vzala, to byla krosna, kterou jsem naplnila vrchovatě. Zelenina, mlíko, sůl a jiný drobnostě, který krosnu naplnily nejsou nejlehčí. Hekla jsem, když se mi to horko-těžko podařilo dostat na záda. A pak jsem ťapala k baráku, jak když mraveneček kládu nese. A pěkně pak do schodů. Sice jen podesta a jedno patro, ale nohy už potichu protestovaly. No a to nevědíly, co na nás čeká. 

Páč se vždycky snažím, když to jde, nenechat Brtnika ve dřině samotnýho. Tudíž, když on vláčel do auta skříňky spodní veliký, vyvláčela jsem já před byt skříňky horní, menší a lehčí. Nicméně jako pírko úplně nebyly. A když jsem je tam tak už měla, ne? Tak jsem je pěkně sešupajdila po těch schodech dolů. Vzala bych je výtahem, ale měla jsem obavy, jak to tam dostat, aby se mi ty automatický dveře nezavřely. Zašprajcovávat jsem to nechtěla, nedělá to tý automatice dobře. Při tom přesouvání skříněk jsem jednak nožkám slibovala, že pak už fakt jako končíme, ale hlavně jsem vymyslela, že by se mooožná ty horní skříňky podařilo napasovat – aspoň jednu – vždycky do tý skříňky spodní, ne? Dovláčela jsem jednu z nich k vozíku a hrdě informovala Brtnika, co jsem vymyslela. Sám kapek zmožen taháním nábytku, na mě chvilku koukal, bylo vidět, jak informace postupně propadává sítem a pak se mu tvář rozjasnila a nápadu se hnedle nadšeně chopil a nacpal tam skříňky rovnou dvě! Dostala jsem pochvalu před nenastoupenou jednotkou, že jsem to výborně vymyslela.

A zatímco pak šel ukládat nábytek, pověřil mě úkolem posledním – mám vytahat ven pracovní desky z linky. No jako fajn. Jenže…………………… vláčel jste někdo někdy takovýhle desky z pravýho dubu??? Víte jak je to velký a těžký????????????????????????????? HROZNĚ! Jako mega hrozně. Těžký byly i ty, co nebyly úplně velký, ale ta poslední, to byla kráva těžší než buvol! 😀  Se mnou je nejhorší to, že když se zabejčim, že to dokážu, tak prostě zvostanu zabejčená a dotáhnu to. Teď jsem ovšem měla už dost a tudíž jsem na tom byla hůř, než ten mraveneček, co tu kládu nese. Vytahala jsem všechny před byt a tu největší jako poslední. Jako Pavel Pavel, když vláčí sochy vo Velikonocích po ostrově, jsem ji rozkejvala, dokejvala se s ní k výtahu, kterej jsem si tentokrát zbaběle přivolala. A jak se votevřel, zašprcla jsem mu tou deskou vrata. Automatika, neautomatika. Jinak to udělat nešlo. 

A jak veverka v kruhu kmitala, abych tam ty desky nanosila co nejrychlejš. Nakonec jsem se dovnitř zaklopila tou největší a sjela dolů. Opět zašprcla automatiku tou největší deskou a zbytek ven vytahala v opačným gardu. Posléze to všechno vytahala před barák a než jsem úplně humříla, odtahala ještě většinu k autu. Pak si mě všimnul Brtnik, kterej nechápal. Páč rozhodně nemyslel, že to takhle budu všechno tahat jako magor navíc úplně jako ven. Inu jak řeknul, ne? Tak sem uďála. Nohy už podaly tvrdou protestní nótu, tak jsem řekla, že končím a definitivně.  Odplouhala jsem se do bytu, popadla batůžek a jelo se domů.

Tam konečně, na zápraží, dostaly noženky vytoužený volno. A musím teda říct, že mě to ešče dloooouho dávaly potom sežrat, tuhle zradu. Kulhala jsem jak Pejrak 😀 . No ale rozchodila jsem to……… jako vždycky v kopci ke kostelíčku. Tam jsou totiž Lurdy v tom kopci 😀 .