Těšila jsem se, že jak napadne sníh, vyrobím si zásobu zimních zasněžených fotek, abych měla z čeho vybírat, až zase budu tvořit vánoční přáníčko.

Pokud mě osloví vánoční múza teda. Páč si myslím, že to loňský se mi bude blbě překonávat. Aspoň mně se teda líbilo moc. Jenže v jednom člověku se ohaři blbě prostě fotí. Ráno, kdy s nima chodí Brtnik a kdy se občas přidám a by to teda čistě teoreicky šlo, když jsme dva. Jeenže. Pokud bych ho přemluvila k nějaký akci teda, páč on je ten chodec. Nerad se nějak zdržuje jinejma aktivitama než chůzí, nebaví ho se psy něco kutit, blbnout si  a hrát. Zvlášť teď, kdy je ten stavbyvedoucí, v tom neshledává smyslu. Rád jde se psy krajinou jen tak, kochá se a čistí si hlavu. Není jako já, která furt se psama něco podniká. No nicméně, i kdybych ho přemluvila, tak světelný podmínky v tuhle dobu, kdy on vyráží, nejsou nic moc a můj foťák si s tím neumí moc poradit. A odpolko zase jsem na to sama a navíc je pořád zataženo, takže to ten foťák stejně nevyrobí nic úchvatnýho. 

Když jsme vyráželi, šel nás zase odpolko Mouses vyprovodit. Nejdřív si trošku zařádili všichni tři na zahradě, ale……..helejte, to se zachytit nedá. Venku to pak bylo o malinko lepčejší. Takže mám i Mousese na sněhu. Ale žádná sláva to nejni teda.

Zatímco on zůstal hezky u svojí zahrady, my jsme se s ohařiskama vydali v dál. V batůžku jsem zase měla jablka a mrkvu, že doplním do krmelce. Cestou úvozem jsem ale v lese proti loukám, kde se vždycky pohybujeme, zaregistrovala, jak jsou stromy opadaný, další krmelec. Hmmm, tak tam se půjdeme taky podívat. 

Ohaříci se pohybovali kolem a jak jinak – Rumíček si trval na tom, že se musí vykopávat. Nestačilo prej ráno s Brtnikem. Tak jsem vykopávala. Co bych pro toho broučka zrzatýho neuďála. Prokopali jsme se až pod les a pak už jsem musela jít normálně, páč jednak bych se na tý cestě přizabila a druhak mi krapítek došel dech 😀 . Vyfuněla jsem to do zatáčky, kde se cesta odhybá doleva a ke krmelci vede už jen pěšina. Lidma evidentně nepoužívaná, zato zvěř nějaká po ní chodí. Tak jdem taky. Brodila jsem se sněhem a musím pochválit Taliprtku, že se nevzdalovala a chovala se spořádaně. Došli jsme ke krmelci. Vypadal dost opuštěně, oproti tomu vlevo hluboko dole pod námi, kde jsme byli minule. Seno takový nějaký zastaralý vypadalo. A dvě scvrklý mrkve. Tak uvidíme, ešivá sem někdo chodí, necháme mu tady trošku něčeho čerstvýho. A dala jsem tam pár kousků mrkve a pár jablíček. Zbytek jsem nechala k tomu krmelci, kam se dává pravidelně. 

A rozhodla jsem se, že se k němu “probijeme” lesem. Uvidíme, jestli to půjde. A vydala jsem se zvířecí pěšinkou dál. Docela to šlo. Prostorný les tvořený statnými buky, kde je místa na pohyb dost,  teda za chvíli skončil a pokračoval dál mladou bučinou tvořenou hustým porostem malých stromků, ale stezička pokračovala i tudy a umožňovala pohyb vpřed, aniž by člověk něco ničil. Došli jsme až nad jeden z posedů a spustili se strmým kopcem pomalu dolů. Teda já. Ohaři pochopitelně tak pomalý nebyli, ale využila jsem toho, k lehkýmu cvičení. Jak přivolávání, tak zastavování. Vyšli jsme na louku pod lesem a ke slovu opět přišlo vykopávání. Pak se nemám domů vracet tak urvaná 😀 .

Když jsme došli do prostřed louky všimla jsem si, že lesem, kam míříme,  běží čtyři kusy srnčího. Dala jsem si psy k noze a k okraji lesa, kde je pak o kousek dál krmelec, došli hezky u nohy. O chvilku později nám přes cestu přeběhla ještě jedna malá srnečka a zastavila se opodál. Rumíček se ani nehnul, Tali jsem usyčela, aby se taky ani nehla.

A dívali jsme se na ni. Pak se dala do pohybu a běžela za ostatníma. Asi ji u krmelce zdrželo ještě nějaký dobrý sousto.

Za to ovšem nikdo z nich nepovažoval ty jablka a mrkev z minulýho týdne, byly ještě pořád dole mezi senem. Hmm, asi jim to nevoní, říkala jsem si. A …asi jsem měla pravdu, když jsem to pak konzulovala s Peťou, která mi potvrdila, že ty kupovaný ne vždy zvěř vezme na milost, protože prostě – ano, chemie. No nic, tak se vrátíme zpátky k tamtomu krmelci a necháme to tam, třeba to někdo uvítá.

Cestou zpátky jsem si do batůžku k proviantu přihodila ještě takový větší poleno, co leželo na cestě,  a který jsem si tam odložila, protože jsem se o něj přerazila, jak jsme postupovali ke krmelci.  Trčelo to tam přimrzlý v bahně a sněhu. Říkala jsem, si, že najet na to autem by mohlo bejt docela blbý /zkušenosti tady máme, že jo/ . Batoh se tak stal krapítek těžším, nicméně jsem si řekla, že k tomu krmelci zase půjdeme lesem, stejnou cestou, jako sem. V půlce kopce jsem si říkala, že to byl naprosto debilitní nápad a když mi pak o kus vejš poleno vypadlo, byla jsem si jistá, že byl debilitní. Batůžek totiž je takovej neforemnej měšec a to poleno v něm moc nedrželo, páč bylo nejen klustý a těžký, ale taky delší, takže furt přepadávalo. Eeenemže, to bych nesměla bejt já, že jo. Přece to tam  nenechám, když jsem to dovlekla tak daleko a do kopce. Narvala jsem to zpátky a dofuněla nahoru. Tam bych to blbý poleno musela narvat zpátky zas, páč opět vypadlo. Tak jsem ho dokopala k tomu krmelci, vysypala tam proviant a k polenu narvala ešče další dříví- tlustý smrkový větve, který se povalovaly kolem, abych tam to blbý poleno utemovala. Doobrej nápad. Poleno drželo. Jen ten batoh byl zasejc o něco těžší 😀 . A velmi mi to usnadňovalo sestup z lesa dolů. Grrr. 

Jak člověk jde a batoh se houpe, jalo se dříví v batohu přeskupovat. Aby se nakonec nerozhodlo vystoupit za jízdy, drapla jsem popruhy na ramenou a přitáhla si batoh víc k tělu. Do momentu, kdy mi v koleji po traktoru ujela noha a já s sebou flákla. To jsem pochopitelně byla nucena při pádu popruhy pustit. A začala jsem se smát. Při představě, jak to asi celý vypadá zpovzdálí.  Smích mě přešel přesně v momentě, kdy jsem dopadla. Páč milý poleno se asi rozhodlo, že se mi pomstí za všechny příkoří mu v batohu činěná a s prominutím mi jeblo po palici takovou, že jsem si rázem připadala jak králik starý Vonáskový, která ho před králíkárnou břinkla za krk, aby bylo co k vobědu. Sice už se šeřilo, ale v ten moment se vám najednou tak rozjasnilo, jak mi kolem hlavy tancovaly ty hvjézdičky 😀 . No ale naštěstí mě smích nepřešel. Odneslo to opět levý koleno, který nedávno utrpělo pádem pod schodama na kovovou rohožku. A zatímco po tom prvním pádu jsem o tom kupodivu za chvíli ani nevěděla, tak teď se mi nedobře na to kolénko kleká.

Ohaři při svým radostným rejdění sněhem, ani nezaznamenali, že se jim pánčička válí po zemi  ako to prasca a rejdili si vesele dál. K mojí naprostý spokojenosti, páč poslední, co jsem potřebovala, by bylo, aby mi šli “pomáhat” . Stačilo, že se přikohátali až v momentě, kdy jsem dříví, který pochopitelně z batohu částečně vycestovalo, zase rvala zpátky. Rumouš to pojal hned jako zábavu a jeden kousek ukořistil. Tali jsem stihla zarazit dřív, než mi to rozkradli komplet. Uhájila jsem svý dřevěný bohatství a když už jsem se s tím tolik naštrachala, dotáhla jsem ho taky spokojeně domů. Ne, že by to teda jako dávalo smysl, když jsem pak na to koukala. Ta hromádka za tu námahu asi nestála, ale …. dotáhla jsem to do konce. Kdybych s tím někde sekla v lese nebo ve škarpě, nemohla bych bejt spokojená 😀 .

No a nakonec jsem i nějakou tu fotku vyrobila.