Jako velice lůkcusně vydařený úterní vodpůldne, vám řeknu!

Počkal sem si doma na pánčičku a vyloženě se mi to vyplatilo!! Krom toho, že sem jí mohnul vítat úplně sám a nikdo mi neskákal u toho po hlavě a na záda, jsme pak měli bohatě zážitkůch!! A jakejch.

My to totiž měli úplně jako na honu!!! Hned jak sme vlezli na pole, vyžádal sem si sice balonek, ale……… posléze sem zjistil, že na něj nebude nějak čas.  Měl sem totiž plný tlapky ohařský práce. Jen kdyby pánčička nebyla takovej lempl!!! Místo toho, aby dávala pozóra, tak se hraboší pod starym vořešákem a sbírá vořechy jak veverka nějaká. Přízemní zábava, díky který propásla toho prvního bažanta. Nebo teda nepropásla, páč se koukala, ale! Koukala se z dálky a z dálky mě taky pochválila!! To je úroveň todlencto! Aspoň, že dobrůtku navalila zblízka. Ešče by mi to mohla hodit vzduchem jak tomu primitivnímu flekatýmu jelitu!!! No tak to byl ten první. Hnedle za ním následoval další o kousek vedle. 

Pánčička konečně dohrabošila a dala se do pohybu a tím pádem to dostalo spád. Helejte, to byl ohařskej Končertýno di Prága. Fakt. Vždycky když jsem našel jednoho a úspěšně ho zvednul, už mi o nos praštil další. A kucí bažantí spolupracovali a seděli do poslední chviličky, takže sem si fakt výborně zavystavoval. Takhle pěkně pět kousků, až jsme došli skorem na konec pole.  Jako hřeb zlatýho večera, najednou! Jak tak du tím vyšším porostem, co tam na tom poli mají….. tak najednou břink! Úplně mě to zapikolikovalo a zapustil sem drápky do hlíny. Výsledek? Pánčičky žinfárkt, páč prej na srnu ešče nikdá nešlápla! 😀 Byla zalehlá do poslední chvilinky, dlooouho ležela (srna, ne pánčička, ta byla vedle mě napnutá jak guma vod trenclí) . Poslední malej krůček a bůůůům! Místo bažantíka, co ho pánčička očekávala, srna jako hrom. “Týývo.e!!Umřu na úlek!” vypadlo z pánčičky a až pak došlo na pochvalu. Nezlobim se na ní, vim, že to bylo pro ni překvápko. Já sem vědíl pochopitelně hned, že máme před sebou eso, ale jak vona by to zjistila, že jo.

No to sme byli potěšený, to sme byli potěšený. Tolikatě zvěře v jeden den. Co v jeden den!! Na jednom plácku! To byla parádička. Já to takhle zažil prvně, vždycky to byly ojedinělý kousky, ale pánčička říkala, že si takhle užívali s Ešátorem často. A že se jí kolikrát i stalo, že trefila odhozeným aportem zajíce! Vešli jsme do řepky a tam sem dostal úkol to tam prohledat. Nenašel sem ničehož, řepka umí schovat. Ale pak!! Na kraji pole. Další! Zatuhnul sem a bylo to jasný. Pak sem postupoval úplně na milimetr přesně podle pokynůch a vybuchnul sem nám jednoho bažantika ešče. K těm šesti kouskům. Tý žjofkáá! Měl sem radost velikou a pak sem si šel pouštět balonka do zatáčky.

Tam to super běhá. Zatáčka je v kopečku a vyježděná vod těch šílenejch kolistů, co tam lítaj po haldách. Jednou na mě jeden dokonce málem vlítnul s tim kolem. Vyskočil na tý haldě, z ničehož nic, když jsme tam s pánčičkou procházeli a prej , že si máme dávat pozor. Asi že mu to tam jako patří, nebo co? Si myslel asi. Teď tu naštěstí nebyl nikdo. Až potom ta paní s tou fólii, jak mi před časem čórla můj žužlobalonek a nechtěla mi ho vydat. Se omlouvala, že míček s sebou nemá, že ho nosila asi 14 dní po sídláku, ale že ho do polí nebere. To je jasný, tam se berou jiný věci. Třebas dummík, kterýho měla pánčička přidělanýho na vodítku. A ten hnedle milou fólii zaujal a že prej, to by taky nebylo špatný. Sem se trochu o něj obával, ale pánčička pravila, že nenene, tohle nedáme, páč to máme na práci. S paní se domluvily, že se zkrátka nějak potkaj jednoho dne někde a pak nám balonek dají. A šli jsme si po svým. Neboli – čutat balonky po haldách. 

Žiš to je stejně dobrá zábava, jako dělat ohaře. Ty haldy jsou hodně strmý a je jich tam x za sebou, takže vážení – to si jako máknete, když po nich lítáte plnou rychlostí nahoru a dolu, pouštíte balonek, chytáte balonek, vylítnete na tu napravo, pánčička vám mrskne balonek ale na tu levou, takže vy letíte nadsvětelnou rychlostí, abyste byl nahoře stejně jako ten balonek, kterej se ovšem už odrazil a letí na tu třetí haldu…………… jako maraton, to vám řikám teda. Lítal bych tam furt. Enemže pánčička prej, že když nemám rozum já, musí ho mít vona. Jehehééé vona, jo? A kde by k němu přišla? Jedinej s rozumem v týdle rodině sem já – páč kdo je tady badatel? No já přece, já jedinej bádám, takže to je jako bezesporu. No niic, jako nic, tak si ten balonek nechej, pánčičko lakotná! 

Aspoň, že se vytasila teda s tim dummíkem a když jsme přešli přes cyklostezku, schovávala mi ho ve stařině a já hledal. To mě taky jako baví dost. To vypnete rychlost a zapojíte mozek. A nos hlavně, ten hlavně. Sem v tomdle vysoce školenej už, takže brnkačka. O kus dál jsme potkali Jerryho. Von je chudera z útulku a tak to nemá v tý psí komunikaci úplně jasný. No ale já sem byl první, kdo mu vokázal, že psi můžou bejt taky kámoši. Sem totiž klidnej a komunikuju v pohodě. Takže Jerry se sice musí vždycky ujistit, že je všechno tak jako minule a panička jeho si ho hlídá, ale jak začne šmrdolit ocáskem, je to jasný. A jeho panička měla radost, páč to prej se u něj nevidí, aby někoho vyzval ke hře. 

Popoběhli jsme s pánčičkou na myší louku a tam si začutali dálky. A pak ještě ohařsky pracovali, páč jsem si potrénoval to vysílání do stran. Tady sme kupodivu nenarazili vůbec na nic, ač se ve vojtěšce daly čekat koroptvičky. Asi se přesunuly dočasně jinam. Možná už někde nocovaly, páč se smrákalo. A tak, protože nás čekal pochod kolem křovisek, kdeeee by dle pánčičky mohla bejt prej prasata, tak že si procvičíme štěkání. Hlasitý štěkání. Hele to je něco, co mi jako vyloženě nejde. Já sem tichej tvor, nevidim důvod, proč zbytečně řvát. Jo,  když se hlídá, tak jasně, to sem zlej, to umim, to mi to de samo. Ale taklenc na požádání, to je tráááápeního dycky, než ze mě vyjde kloudnej zvuk. No ale tak jako dal sem to, to je jasný, pak sem se přímo rozeřval. Jako tůůůr úplnej! Páč jako, furt jí to nebylo dost,  furt jí to nebylo dost, tak už mě to načtvalo hodně a začal sem na ni řvát 😀 .

No a najednou pánčička kouká…… “Co se to šmrdolí, tajdle kousíček od nás pod stromkem? Že je to srnka?? Ne, tyvado, dvě tam sou!” pravila mi a rázem zapomněla, že chce, abych hulákal. Tak jsme chvíli v úžasu stáli a pozorovali je tam. A nechápali, že je to štěkání nevyplašilo. Nebo nechápali, nechápali. Vona nechápala. Mně je to jasný. Já prostě nejsem výhrůžnej, tak voni to vědi a proč by utikaly, ne? Po nějaký chvilce, sme se otočili a tiše zmizli. Prosvištěli jsme to kolem křoví a seběhli cestičkou dolů z polí k civilizaci. Tady sme potkali Káju. Nelekejte se, nebyl to TEN Kája. Byl to malej prďous takovej – džékraslovej. Pánčička z něj byla unešená, jak je ňuňuňůůůů, páč von hnedle věděl, jak na ni a dělal na ni cukrbliki a vinul se kolem ní. Já nebyl unešenej, páč štěňata sou hmyz. Votravnej hmyz. Chvíli sem mu důležitě postál, aby jako se mohnul poseznamovat a pak sem ustoupil, nechci bejt nějak moc votravovanej, to je pod mou úroveň. 

Ovšem koťátka, to je jiná, ty oblibuju a tak, když jsme pak jedno potkali mezi starejma baráčkama, mooocinky sem si ho chtěl vzít domů. Ale vono utiklo někam. Pánčička pravila, že nemám bejt smutnej, že by stejně doma nepřežilo tu Kunhůtu. Noo, jo! Já na ni úplně zapomněl, na flekatici pošahanou. Minuli jsme kostelíček, já udělal automaticky ťapičky u sloupků, páč to se musí, to je daný, ani mi řikat nemusej, du rovnou sám a pak už šup honem domů. A!!! Tam na mě čekala třešnička na dortiku v podobě návštěvy u Danušky. Pánčička jí něco nesla a jáááá seeeeem Danuškuuuu přepadnůůůl. A šel i rovnou na návštěvu. Vařili sme spolu, jo? A já jí tam roztahal úplně šécky plyšáky. Má teď novou krásnou krávu. Ta se mi líbí mocinky moc, myslim i víc než pan Květák a paní Krysa. Tak sem si to pořádně užil a když sem si pak řeknul, že už bych šel domů, páč tam čekala ešče večeře, šla mě Danuška vrátit. Při tý příležitosti vzala kus šunky pro mě a pro Taliprda a to způsobilo to, že Taliprd se pomátla, přepadla Danušky byteček a ten už nikdy nebude tak útulným jako býval, neb tam v podstatě prolítlo tornádo. Tornádo, který ukradlo chleba sušenej, rozkoplo plech s vořechama, který si ukradlo stejně, jako si ukradlo to jabko, co tam mívaj dole na poličce. Nepočítaj s tim, že se tam vobjeví primitiv s razancí bouracího kladiva a mentalitou Babinskýho. Danuška se jen smála. Pánčička se nesmála a trvala si na tom, že se má Taliprd dostavit domů. Řekla Danušce, že jí varovala, že to nemá dělat a tetkon, že si důsledky ponese sama 😀 . Nám sdělila, že sme zločinecká banda a kdo nepůjde vokamžitě domu, nedostane večeři. A to je, jak jistě každej chápe, mocnej argument. Takže jsme se nasádlili domů a po vdechnutí večeře jsme odpadli a chrápali až do doby večerního venčení.