Bramborová.

Byste nevěřili, jaký sasraky dokáže jedna bramborová placka, co zbyde od večeře. Teda dvě zbyly a tak jsem si je dala na ranní venčení do ledvinky. S tím, že pro každýho ohaříka bude jedna a vždycky z ní uloupnu kousek za odměnu po povedeným výkonu. To byl můj plán. A taky, že si je teď po delší době vytáhnu ráno každýho zvlášť, když jsem si dřívějším vstáváním udělala trochu fóra a víc času tím pádem.

Můj plán mi zhatila ta flekatá hned v začátku. Nevšimla jsem si totiž, že jsem nechala tu ledvinku otevřenou. A….. že z ní kousek tý jedný placky čouhá.  Já si sice nevšimla, ale ona to zaregistrovala a pochopitelně si nemohla nechat ujít šanci, obohatit se. Hamounka jedna nanažraná. Místo, aby způsobně seděla u dveří z domu, když jsem je otevřela, využila toho, že měla ledvinku v dosahu tlamajzny a zločineckým chmatem vytáhla placku na světlo bóží a začala se s ní ládovat, aby vo to náááhodou nepřišla. Tu druhou placku, která vypadla na zem, jak to vytahovala, jsem bleskurychle “zašlápla” a sebrala, abych aspoň tu zachránila, když ten lotr Babinskej takhle zaúřadoval . 😀

“No a máš po odměnách.”, sdělila jsem jí. Bylo jí to fučík, kukadla jí zářily blahem, jak si požvejkávala. Kupodivu to teda nevdechla najednou a aspoň si to užila. Stála na tý podestě a čekala, ešivá jí to nebudu lovit ze chřtánu, jako když si venku něco sebrala. Nechala jsem to bejt, pochopitelně. A…….. možná to způsobilo jakýsi válečný venčící příměří, který jí přimělo k tomu, že se chovala NORMÁLNĚ!! Jako fakt, úplně normálně. Ne normálně jako Tali, ale jako normální pes. Teda tím pádem  asi vo sto tříd vejš 😀 . Úplně jsem ji nepoznávala a byla to naprostá pohodička. Nešly jsme nic dlouhýho, protože už s nima byl venku pánik, ale tak jsme se jen courly a já si začasto hrozně dlouho postála na jednom fleku, protože ona čuchala, čuchala a čuchala. Pak stačilo jen říct “Tak pooď už, ne?” a šlo se. Žádný podbalkonovky, odkud ji musí člověk přivolávat – v tom lepším případku, nebo dokonce se s ní dohadovat – v tom horším případku. Ne, nic. Naprosto dokonale reflektovala na můj požadavek, že půjdeme tady a spolu. Žádný šmejdění v křovisku. Niic prostě hele, nic. Úplně prostě nejklidnější procházka co znám. A navrch!! Pozorte, když jsme šly kolem našeho vchodu  a já si tak jako ještě v duchu myslela, že půjdeme dál a nechám to na ní, kam to bude, tak…. VONA ŠLA DOMŮ???? Sama? Od sebe??????? Dneska večer vyrobim sto placek a budu mít sto dní hodnýho psa. Třeba 😀 😀 😀

Tu druhou – uhájenou – placku si poté užil na prochajdě Rumíček. Taky se z ní těšil moc a moc, ale měl ji teda po kouskách. Když jsme vyšli ven, rozhodnul se, že nepůjdeme tam, jak obvykle rád chodívá, ale že dneska budem stopovat Taliprtku a vzal to opačným směrem, než jsme šly s Tali. Prostě jsme to šli teď v protisměru. Po nějaký době ho stopování přestalo bavit a šel si číst taky něco jinýho. Kupodivu dneska neměl ani zájem běhat kolem zábradlí, za což jsem byla teda upřímně i ráda 😀 . Takže jsme se taky enem tak v pohodičce courali. Jen jsme si tu trasu trochu prodloužili, protože on – na rozdíl od Tali – se nikde nezasekával a normálně šel. Pak už asi naznal, že ho čuchání nebaví a šel vedle mě a dělal ÍPO psa. Tak jsme si tak spolu povídali a bylo to moc fajn poklidný. Než jsme došli dom, tak během povídání sešrotoval tu placku po kouskách a děsně si to vychutnával. On je totiž labužník, na rozdíl od některých, který se tím radši rovnou udáví 😀 .  Doma hupnul na pelíšek vedle Taliprtky a já valila do pracovního procesu. Moc fajn bramborový ráno to teda bylo 🙂 .