To jsme jeli tentokrát my. Za Peťou do Bohumína.Když už jsme takový kousek od nich, byl by to hřích toho nevyužít.

Vyjeli jsme pěkně v pohodičce po snídani. Po pozdní snídani teda 🙂 a dojeli krátce před polednem. Páč my jsme ještě hladný nebyli, a u Peti se obědvá v poledne, dohodli jsme se, že my se nejdřív půjdem projít do nedalekýho parku, kam jsem stejně chtěla s Tali zajít, a Peťa s Janou – její maminkou se naobědvají. A my si ty výborný lasaně, který nám připravili, dáme o něco později. Předali jsme dárečky, který jsme nakoupili cestou na Hrčavu a šlo se. 

Do toho parku jsem mířila záměrně. Věděla jsem totiž z předchozí návštěvy, kdy jsem za Peťou vyrazila sama loni, že tam mají voliéry,  kde krom ptáčků je i nějakej ten bažant a spol. Což mi přišlo jako vítaná příležitost potrénovat s Tali. Ovšem…….. to jsem teda netušila, že se k tomu Tali postaví tak, jak se postavila. Stejně jako jí zpravidla netankuje zvěř v oboře za plotem, tak teď jí to taky nějak extra nezajímalo. Já vím, že pes není dement a zpravidla, pokud má v hlavě kus mozku (což ona právě nemá 😀 ) tyhle situace rozliší. Ale na druhou stranu vím, jak je na ty opeřence ulítlá, takže jsem trochu očekávala, že nějakej ten zájem bude. No nebyl. Ono teda na druhou stranu – milej zlatej bažant (a se mu v tom vedru nedivím) ze sebe vyrobil placku v koutě a ty miniaturní křepelky, co se šmrdolily na dně voliéry, vlastně ani moc vidět nebyly. Takže to jsme teda nepotrénovaly ani ň.

Tak jsme si to tam jen lehce prošli a když jsme se vrátili na konec parku, koukám, že z okna už vykukuje Peťa. A za chvíli přišla i s Janou a oběma jejich hafanama. Jak s Cuprumkou, tak Darkem. Rumoušek byl z Darka nesvůj a hučel si po vousky. S tím u mě neprorazí teda, takže jsem mu řekla svoje. Cuprum byla zaražená, že UŽ NÁS ZASE VIDÍ. Vypadalo to, že se bojí, že už se nás nikdá snad nezbaví 😀 . Proběhlo krátký poseznamování a pak už se šlo na zahradu. Holky nás pustily napřed, aby domácí hafani neřešili a oni skutečně neřešili. Jedinej, kdo měl překvapivě problémek byl Rumajzlík, kterej se Darka – velkýho černýho dobráka bál a tak si hučel. Pro jistotu zalezl i pod stůl. Asi aby se mu lépe bránily pozice. Chvilku to trvalo, ale pak se taky uklidnil. Co mě mile překvapilo byla Cuprumka, která už nás vzala jako totální ftěrky, kterejch se vážně asi nikdá nezbaví a budeme součástí jejího života až do konce světa a vypleskla se na matraci.

Opět měly s Tali společnej zájem, jako na chalupě, a to v podobě vyštěkání sousedovic špice.  Ten když viděl tu přesilu, tak po nějaký době radši vyklidil pole. Tali s nadšením uvítala, když Peťa přinesla na venčení oblovky.  Dala je do klece, kde si předtím pobíhali dva králíci a tím pádem byla i samotná klec pro Flekatici velmi zajímací. Natož, když se v ní ubytovali tihle zvláštní tvorové. Měla jsem jen strach, aby si do nich nechtěla kousnout 😀 . Naštěstí ne a pak ji stejně přestaly milý oblovky bavit. 

Zato my se bavili báječně. Na stole přistálo nejdřív kafíčko (vytuněný vaječňákem) a k tomu výbornej koláč. Posléze se přidalo i prosecco a poté ho doplnily ty vynikající lazaně. Tali zkoumala zahradu a naprosto uchvátila Janu. Škoda, že mě nenapadlo toho využít, třebas by si jí tam nechala 😀 😀 😀 . Ale chovala se spořádaně, nedělala lotroviny. Tali, ne Jana 😀 . Zaplať psí bůh se jí podařilo nepokácet tu oooooooooooooobrovskou, ale fakt obrovskou slunečnici, která tam holkám roste.  Vyfotila jsem vám ji i s Peťou, kterou víc než jednou přerostla, abyste mi to věřili, jenže prt. Naštěstí mi Peťa dodatečně dodala jedno foto Jany a slunečnice Aminy, který dokazuje, že si nevymýšlím:

Ta kytka opravdu roste do nebes, nikdy jsem nic tak vysokýho z rodu kytek neviděla. Možná jí Peťa v  nestřeženejch chvílích zpívá “Fstávej semínko holaláá, bude z tebe fijaláá, fstávej semínko holaláááááá….budeztebefijala!” jako Křemílek s Vochomůrkou zpívali tomu semínku pod čepicí ve Večerníčku a vyrostla jim z toho obří divizna. Tady je to zas obří slunečnice. Asi opravdu chce nakouknout k Peťe do pokoje  pod střechou. Vlastně už by se z toho okna i dala přivázat, aby se nezlomila.

Tali si na zahradě s nadšením dala asi tunu jablek, jedno dala do kyblíku, aby jako pomohla se sbíráním padančat, stejně jako Rumíček. A nebo si hráli s tenisákama, co tam ukradli domácím.  A hlavně!! A hlavně!!! Pak přišla atrakce pro Rumíčka. Místní pumpa!!! Tooolikatě vodičky von měl!!! Peťa obětavě pumpovala a on byl v sedmým nebíčku 😀 😀 Ceeeelej jeden barel spolu napumpovali, takový jsou šikovní 😀  😀 😀 . Tali měla taky o zábavu postaráno, protože slyšela z okna mňoukat Edíka aaa to jí velice zajímalo, velice. Využila jsem toho, že jsem po ní v takových momentech chtěla, aby se soustředila na mou maličkost. S Edíkem se místo ní šel seznámit Brtník, kterého kočky velmi oblibujou. Stejně tak Edánek. Felinek se bojí, ten se mazlit nešel.

Bylo to zkrátka bájo odpoledne. A doplnili jsme ho ještě o to, že jsme šli s Peťou vyvenčit kobylku Zorku. Neměla jsem pro ni tentokrát celej pytlík jejích zbožňovanejch větrovejch bonbónů jako minule, ale! Díky tomu, že jsem měla s sebou psí ledvinku, našlo se tam pár mentolek, který tam mívám pro Tali, jako superodměnu. Protože ta na nich taky ujíždí. Jednu dostala Zorka hned jak ji Peťa vyvedla ven a tu si ode mne vzala s chutí, tu druhou, kterou jsem jí pak na konci dávala na rozloučenou, už nechtěla, pravděpodobně proto, že mi ruce byly cítit psíma odměnama, či čo. Bylo ftipný jít po městě s koněm “na vodítku” . Jinak se ovšem k Odře, kam jsme mířili ze stájí, dostat nedá. A tak jsme venčili nejen dva čokle ale taky koňa 😀  . Zorča byla nadšená, že  se jde na prochajdu, protože to ona ráda, a těšila se, jak se na březích řeky napase. Tamní travička šťavnatá, tooo je prej vynikající delikateska. Tady jsme konečně mohli ohařiska pustit z vodítek a nechat je proběhnout. A taky proplavat. Ne sice v řece, kde je silný proud, ale v nedalekým rybníku. Pak jsme přepochodovali městem zas do stájí a vrátili se zpátky. 

Tam jsme se ještě rozloučili s Peťou a Janou, která mi přinesla k autu nejen kytičky a bonboniéru k blížícímu se svátku, čímž mě potěšila, ale taky!!!! Batoh,který jsme tam nechali. My jednou zapomeneme někde sebe sami 😀 😀 😀 . No a pak už se muselo jet. Nemám moc ráda loučení, zvlášť tady, když vím, že jsme od sebe tak daleko. Ale co už se dá dělat, že jo. Jet se muselo. Ale tak víme, že miminálně 29. listopadu se všichni čtyři zase uvidíme. Na adventních trzích v Holomóci, kde se zas sejdeme jako loni. 🙂

P.S. Mimochodem tak jak jsou tady na Severní Moravě fšicí takový otužilí a vydrží kde co, mají tady i stejně statečný kytky. Ta kytička cinií, kterou jsem dostala, vydržela nejen do konce našeho pobytu,

ale taky se mnou odjela zpátky. Přes Prahu to vzala k nám na chalupu. Tam jsem udělala zkusmo foto pro Janu, aby viděla, že kytička se ještě drží, ale….. víme, že fotky nejsou. No a pak se mnou zase ještě milá květena odjela do Prahé, kde dělá i teď ještě parádu ve váze!! To je co?