Ráno teda. Uvidíme, co bude odpoledne :D.

Ale pokud by jí to vydrželo, byla by to paráda, páč ráno to paráda byla. Sice to nebylo nějak dlouhý venčení, ponivadž jsem si myla vlasový porost a než to člověk vyfouká, zabere to habakůk času. Tak ale někdy není na škodu, když je něčeho míň. A platilo to i tohle ráno.

Ven jsme vyšly spolu a taky jsme celou dobu spolu byly. A pokaždý, pokaždý, když jsem pískla naše fijůůfi-fi, tak přiběhla. S otočením na fleku!! To fleky moc často nedělají a když, tak ne pokaždý, když na ni písknete. Vzaly jsme to zase protisměrem. A tentokrát jsme neobcházely paneláky, protože jsem na ní viděla, že by ráda běžela k rybníčkům. Ale protože poslechla moc hezky a mile, když jsem řekla, že ne-e, že jdeme tady a zamířila k Talibufíku, rozhodla jsem se jí to prostě za odměnu dopřát. To, že tam půjdeme.

Ale! Nejdřív …. jsme si…. před tím Talibufíkem………. střihly poslušnost!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Čumim tady na to, když to píšu a přijde mi, jestli já si to třeba nevymejšlim. Abych měla co psát. Jenže ne, nevymejlšim. Bylo to tak. A dokonce jsme si tam zaslalomovaly. A já pak teda napřáhla ruku směr rybníčky a řekla jí, že jdeme tam. JUCHAJDÁÁÁ, stal se z ní okamžitě houpací konik a tím svým houpavým skokem tam mazala. S mezizastávkou v křoví. Kde si chtěla nabrat jablka. Jenže s košíkem to moc nejde. Pro tentokrát měla smůlu, protože ve tmě se mi tam nechce lozit, abych si nevypíchla oko. Tak jsem ji tam nechala štrachat a šla napřed.

O kus dál ve mě trochu hrklo, protože jsem slyšela dusot. Jak míří kamsi do kšá. Aaajajaj, tos neměla Koláče, tos neměla, máš průšvih a psa v kšá. Enemže nikoliv, neměla jsem průšvih a psa v kšá, mám jen hluchý uši, páč ten dusot nemířil do kšá, ale Tali nenápadně proběhla kolem mě tak, že jsem si ji nevšimla a už byla u rybníčku. “Huf, hodná seš, ty Talimůro ? Fakt?” odlehlo mi a nechala jsem ji být. Jak se začichala, čupla jsem za jednu z laviček a učinila se taky neviditelnou.

Zvedla hlavu a……….. jejdá, sem tu sama! A pádila nahoru na louku. Tichounce jsem pískla, což ji zastavilo a pustila se do hledání. Zapískala jsem znovu a když mě dopadla, děěsně jsem pištěla, aby měla radost, jak mě zničila. 🙂 . Košík šel dolů a opečený kolečka rohlíku se sypaly. Zase jsem ji nechala jít , ať si běží k rybníčkům a vydala se v tichosti nahoru na louku. Ještě jsem se nevysápala nahoru a Tali už tam stepovala a čekala na mě. “Jeee, to je ale šikovná holka!”chválila jsem jí. Pak jí teda zavolali jablka dole a musela jsem ji “šťárat” zpátky nahoru, ale což, tohle je to nejmenší. Zavedla jsem ji ke hřišti, dala jí čekej, sobě náskok a odstartovala závod kolem hřiště. Skončil pochopitelně dřív, než pořádně začal, páč mě měla dopadnutou ve vteřině.

S dobře naladěným psem se dobře cvičí a tak jsme si trochu zatajrdlíkovaly na poli cvičebním a pak zamířily TAM. Tam, odkud všechny fleky rády mizí 🙂 . Hezky trošku k noze a trošku ke mně a močikovná, močikovná. A tak půjdeme….. a Talinka šla. Přesně do toho místa. S tím se počítalo. A tak se hned písklo… aby…………. aby se hned přišlo. PŘIŠLO??? JO?? NO JO, FAKT na pětníku se otočila a přiběhla. AAAAA TO JE VÝÝBORNÁ TALINKAAAA! Košík dole, rohliky se sypou 🙂 .

A já to beze slova otočím a jdu na druhou stranu a nejdu sama, jdeme spolu a tak si dáme na závěr závody. Odměna je tentokrát až v domě, páč podesta je prosolená, jak maso na uzení a já nechci, aby tam zbytečně stepovali. I tak doma zase omyjeme nožičky v kyblíku a pak šup na pelíšek a Rumíček jde.

Taky to nebylo pochopitelně nějak dlouhý, ale nacpali jsme tam toho i tak spoustu. Vzali jsme to opačným směrem, než s Tali a tak jsme hned na začátek měli o zábavu postaráno. Protože po pár krocích je to oblíbený zábradlí, že jo. Jenže tentokrát to nebyl Rumíček, kdo tam byl první, páč ten se začuchal. Byla jsem to já, kdo tam stepoval, ale teda pravda, neobíhala jsem to zábradlí napřed, jako to dělává on a……. ne, taky jsem nekvokala 😀 .

Ale jak jsem měla rozběháno už s Tali, tak mi to lítalo slušnou rychlostí a jemu trvalo chvilku, než mě dopadnul. Páč já se vždycky na konci toho zabradlí chytnu a využiju odstředivou sílu k tomu, aby mě to poslalo na druhej konec zábradlí. Von se nemá jak chytnout, že jo, takže musí zatáčky vybírat, až je celej vyklopenej do strany a to ho zpozdí 😀 .

Třikrát jsme si to střihli a pak šli dělat igelitního psa, kterej obíhá lavičky, probíhá skrz, probíhá mezi nohama. A……. skáče pánčičce po hlavě, grrr. Obešli jsme louku dozadu, sešli dolů k rybníčkům a tam si zaskákali přes potůček, udělali několikrát ťapičky a zadní. (Což mi vlastně připomíná, že!! Že jak jsme byly s Tali předtím na louce, jo, tak já jsem se jí zeptala, kdo udělá ťapičky a……….. ona běžela honem stoupnout na takovej deklík 🙂 🙂 šikovná cvičenka z ní byla, to jí musím taky pochválit) . No a my si tam dole s Rumíčkem taky užívali cvičeníčka. Pak jsem se ho otázala, cože je tak asi novýho u ďurky a to jsme tam museli hooonem honem utikat 🙂 . Novýho tam nebylo asi nic, ale protože jsem měla v kapse balonek a protože byla ještě chvilka času (teda vlastně přesněji řečeno nebyla, jak se ukázalo později 😀 , leč to jsem v tu chvíli netušila ) dali jsme si kopečkovou hru. A poté už jsme zamířili dom.

Cvičení bylo asi málo a tak Rumíček iniciativně ještě třikrát předvedl na stromě, jak dělá ta kočička a pak taky došlo na závody směr posolená podesta. Šup dom, šup do kybliku, šup na místo a šup snídaně do misek. A já šup do montérek, protože….. protože prostě už jsem měla být tou dobou na cestě a ne si hrát kopečkovou hru, no. Nějak jsem to špatně spočítala 😀 .