Teď trošku přehodím chronologii toho, jak u nás proběhly Vánočky, ale….

Jsem úplně plná dnešního tajemnýho výletu a tak to hned zatepla musím hodit “na papír”. Už před Vánočkama mi Brtník sdělil, že má pro mě uchystaný výletový překvápko. Že ale budu muset brzo vstávat, abychom to stihnuli. Uhádala jsem, že to nebude na Štěpána, páč to se chci ještě krom výletování povalovat. Takže hnedle ve čtvrtek, že se pojede.

Aaaa nejen pojede, ale taky se bude brzo co? Brzo vstávat. Aaaa to je veliký utrpení, převeliký utrpení. Páč komu by se o dovolený, o Vánočkách chtělo vstávat v půl šestý? Mně teda rozhodně ne. Ale! Sem já poslušná žena? Sem, takže jsem vstala a půl hodiny se bezradně motala bytem. A byla ráda, že jsem už večer připravila zásoby na cestu. Co čekat jinýho, než salát a řízek v tuhle dobu vánoční, že jo, když je toho doma na kýble 😀 . Přidala jsem dvě jablíčka ze svátečního stolu, kávičku do termosky a do krabičky cukroví. Na vaječňák jsem zapomněla, ale na psí dobrůtky ne. Přece nebudem piknikovat někde jen my, že jo?

Vyjeli jsme teda ještě za tmy a jedinej, kdo byl vzhůru byl Brtnik.My ostatní mlátili v autě špačky tak dlouho, že už tam žádnej nezbyl 🙂 . A já navíc hádala, kam to bude. Nepojedeme třebas na Mlejn do Novohradek? Tak to se ukázalo záhy jako blbej odhad. Spíš tak jako, že na chalupu pojedeme. Protože jsme nabrali ten směr. Ale to se Brtník smál, že to by si nelajsnul, vytáhnout mě v takovou hodinu a zamířit “jen” na chalupu. Je teda pravda, že to by nebylo úplně ideální řešení, přiznávám 😀 😀 . Nic, míříme dál a že bychom teda jeli na Lovoš? Už jak dlouho si říkáme, že bychom se tam jednou vydali na svítání. Teď by to sice teda úplně na svítání nebylo, ale třebas to bude generálka? Abychom příště věděli kudy kam? Tak nic, Lovoš je taky ze hry, ten směr míjíme a míříme směr Chomutov.

Aaaaaaa jasněěě! Krušky!! Krušky to budou!! Joooo. Jenže kam?? Brtník se trapně pochichtává a informace nevydá. Vyšplháme se na Boží dar a tam už na nás čeká sníh a o kus dál na Rýžovně překvapení. To už jsem si sice jistá, kam máme namířeno, ale nejspíš se tam nedostaneme. Protože silnice od Rýžovny vedoucí k místu, odkud se dá jít k naší oblíbený kapličce sv. Jana Nepomuckýho, která stojí v lesích, je co? Nesjízdná. Nebo takhle, píšou, že je to jen na vlastní nebezpečí. Čučíme tam na ni, jak Taliptrka do lesa, a přemýšlíme co dál. Jet? Nejet?? Rozhodnu se jít zeptat do hospůdky, jenže ta je zavřená. Jen nahoře na balkoně stojí nějaký pár. Zřejmě ubytovaní hosti. Vymámím z nich informace, že tady každej den někoho odněkud někdo tahá a že to moc sjízdný nebude.

Tož co teď? Nějakou alternativu by to chtělo……… No a tak co zajet až na hranice, do Potůčků? A od Potůčků se vydat k Červený lišce? To je penzion v lesích, tam to musí být aspoň nějak upravený, pěšky by to jít mělo. A uvidí se, ešivá by třebas i ta cesta odtama, která taky vede ke kapličce, nebyla nějak pro pěší upravená? Tak jo. Otočíme to a jedem zpátky na Boží dar. Jehehééé, posledních pár desítek metrů stálo dost za to a ukázalo nám, že bylo dobře, že jsme to otočili. Páč na kopečku před Darem jsme museli auto vytlačit posledních dvacet metrů myšlenkama. Vypadalo to, že to nevyjedem. Aleeee síla myšlenky je síla myšlenky! Vysápali jsme se tam, stočili to doprava a zamířili do Potůčků.

Tam jsme za posledním opuštěným stavením zaparkovali auto a vydali se k Červený liščce. Je to sice zapomenutá a na konci slepá silnička, ale! Jakož takož upravená pro auta, a tím pádem pro pěší naprosto ideální. A protože tam nic nejezdí, nebo teda skorem nejezdí, mohli tam být ohaříci hezky navolno.

Oba, oba, protože jak ty předchozí dny Tali měla zase potíže s fungováním, tak tady jsme měli pejskovou, která až tak moc nezlobila, nebo aspoň reagovala na slovní vedení. Nebylo toho po ní vyžadováno až tak moc. Aby se držela na cestě a nezabíhala do lesa. Což je pro ni, pravda, disertačka trošánek 😀 .

• 

• 

Vlevo lemuje silnici celou dobu malebný Podleský potok a tak bylo možno v některých úsecích  nechat  Tali si k němu zaběhnout, neb jí tvořil jakousi hranici a jí to netáhlo zabíhat do lesa.

Byla to tentokrát úplně jiná cesta než jindy. Doteď jsme se tu pohybovali vždycky v létě. A to letošní, to bylo navíc ve znamení nedostatku vody. Což teď, kdy kolem nás byla všude sněhová peřina, kterou jsem si užívala plnými doušky, neplatilo. Podleský potok zurčel v plné síle a z lesů se k němu sbíhaly ze všech stran malé pramínky a potůčky. Nádhera, nádhera, všude plno čistý a křišťálový vody, tak plno, že jsem jejímu focení propadla víc, než kdy jindy – tak to, prosím, vydržte. Je to prostě záplava vodních fotek. 😀

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Ohaříci pobíhali kolem nás a na zavolání se hromadně dostavovali.

Došli jsme až na křižovatku pod Červenou liškou a potkali se tam s partou čtyř kluků, který si podle výbavy očividně užívali zimního bivakování tak jako černej čaj. Batohy, karimatky, hole. A toooo se teda ohaříkům pranic nelíbilo. Páč,  jak tak přicházeli, vypadali jako batohy na dvou nohách. A co mají co batohy chodit po cestách??  😀 Hlavně Tali řvala jako prokopnutá a dělala kruhy. Kluci byli v pohodě, neřešili a smáli se jí. Tak chvíli tajtrdlíkovala a pak se šla opatrně družit stejně jako Rumíček, který jí zpočátku přizvukoval. Kluci mi podali velmi radostnou informaci a sice – že cesta ke kapličce je schůdná!!

• 

• 

A juchéééé!! Odmávli jsme tedy návštěvu Červený lišky a pokračovali dál do kopce.  Tam už se sice nešlapalo tak snadno jako doposud, ale  i tak rolba, která tam před časem projela  udělala svou službu.

Závěje u cesty nám dávaly s Rumíčkem šanci si po dlooouhý době zahrát hru s názvem “Di do něěěj RumoušyYY!” . Kdy se musíte zastavit, přísně se dívat a ešče krutopřísnějš ukázat prstem na závěj sněhu, a nejkrutopřísnějš pronést tu větu, že : “Di do něěěj RumoušyYY!” A on jde, děsně akčně vyrazí, zvedne se na zadní jako oř, zlomí se vejpůl a vší silou udeří nožičkama do závěje. A tady byly navíc k dispozici obří hroudy, které u cesty vytvořila rolba. Ztvrdlé veliké kusy sněhu, do kterých se dalo buď nádherně zabořit a rozcupovat je a nebo je divoce rozsápat 😀 . Ach ta slast, když je roznesl do všech světovejch stran. Tooo bylo spokojenosti. Hubu měl vysmátou kolem celý makovice. A až se z toho na prvočinitele i rozložil :D. 

Snažila jsem se zapojit i Taliprtku, ale ta má radši jiný činnosti. Hlavně tak čuchání a pobíhání prostorem. Většinu času dělala vedoucí výpravy a……. mně pak následně radost, když ochotně reagovala na zavolání že: “Seeš dalekooooo!” a vracela se vesele za námi.

Cesta příjemně ubíhala, až jsme se octnuli nahoře na pláních. A tam dal Brtník na moje naléhání a psi dostali velkovolno. Ščastná jako blecha, řítila se Tali prostorem a sněhem a kupodivu toho nezneužila. Udělala pár obřích kol, dali si malou honičku s Rumíčkem a vrátila se za námi na cestu.

• 

• 

 A to už jsme došli ke kapličce sv. Jana Nepomuckého .

• 

• 

Nebylo tam tentokrát úplně bezlidno, tak jak jsme očekávali. Kousek od kapličky byl pár s haskym v zápřahu, který právě odcházel a přímo u kapličky byl německý turista. Družný německý turista. Když mě tam viděl pobíhat s foťákem, ochotně se nám nabídl, že nás všechny čtyři vyfotí. Byl na to tak natěšenej, že jsem si ani v hlavě nestačila poskládat větu, že to není nutný, že má drahá půle má tak dlouhý ruce, že nás vždy dokáže vyfotit sám 😀 .

K jeho velký spokojenosti cvaknul dvě fotky, pohovořili jsme trochu kostrbatě na téma kvalita fotek z mého telefénu, on se vyptal, zda se má vydat k Červený lišce na jídlo a my mu to tak trochu rozmluvili. Páč když jsme tu byli prvně, vařili moc dobře, podruhé už to byl dost velký rozdíl. A tak jsme se rozloučili, popřáli si ščastnej novej rok plnej zdraví, on se otočil a vydal se na druhou stranu. Asi domů. Škoda, že ho nenásledovaly ty dvě jeho spoluobčanky, které okupovaly kapličku uvnitř. Byly tam značnou dobu, my předpokládali, že se tam oddávají jakémusi vnitřnímu usebrání, když to tak dlouho trvá a ony si tam místo toho …… dávaly prozaicky kafe z termosky. Jak jsem pak  následně zjistila.

Nechtěli jsme je rušit a tak jsme si zatím udělali piknika na lavičce. Vytáhla jsem ten salát a řízky a kávičku, co koupil navíc Brtník u pumpy a dali jsme si do nosu. Všicí čtyři. Páč TaliRumíčci měli v batohu taky svou výbavičku.

• 

Dingosuchárky, sušený masíčko a žužlopásky. Nebyla by to Tali, aby opět nevymyslela bejkárnu. Prej to kafe z plechovky je výýýborný a začala se ládovat sněhem, kde se trochu toho kafe vylilo. Ta by snad zkonzumovala s nadšením i kyselinu sírovou, blbka. Ještě chvíli jsme otáleli, abychom snad toho, kdo je uvniř nerušili, a já mezitím vytvořila poselství. Vánoční poselství z cukrovího! 😀 Který jsem tam nechala ve sněhu, ať si dá lesní zvěř.

 A pak už jsem se vydala do kapličky, protože to už bylo nějak dlouho. A tam si dvě germánky dávaly kávopauzu, než se vydají dál na běžky. Hm, no, co už. Aspoň jsem tam položila těch pár svíček, co jsme přinesli, zapálila tu svou a na nějaký vnitřní srovnání myšlenek to tentokrát teda nebylo. Páč srovnávejte si myšlenky, když vám za zády někdo srká kafe a šustí. Hmmm. Prohodily jsme pár slov a já doufala, že jim to třebas dojde. Ne-e, nedošlo.  Tak mě pak vystřídal Brtník a já si šla ještě vyfotit výhledy za hradbou stromů, která kryje louku, kde kaplička stojí.

• 

• 

• 

A při tý příležitosti si nabrala v závějích do bot ještě víc sněhu, než když jsem se pohybovala kolem kapličky. A to se zanedlouho ukázalo jako ne úplně ideální.

Neb následně ponožky durch, botky durch a protože už se nějakou dobu tak jako tělo s něčím pere, tak když jsme došli na rozcestí vedoucí k Červené lišce, tak jako kdyby mi vám na pravou stranu krčku nasypali malinkatý kaštany. Ovšem i s tím zeleným obalem trnitým. To nebude dobře, říkala jsem si. Leč to bylo asi tak všechno, co se v tuhle chvíli dalo dělat. Ale! Když jsme zašli za zatáčku – vysvitlo sluníčko a udělalo se tak nádherně, že bylo až úplně kýčovitě – posuďte sami. 

• 

• 

• 

A aby toho kýče nebylo málo, z Tali se stala naprosto roztomilá pejsková, která se sama od sebe chodila hlásit a s kterou se dalo nejen dohovořit normálně, ale i pěkně blbnout a když jste naznačili útok, byla nadšená a šla vás taky zamordovat. Pak se dokonce tak rozblbla, že se – a to je v přírodě u ní velmi vzácný jev – dokonce tak rozpumprdlíkovala, že se servali s Rumíčkem. Řvala na něj pak už jak na lesy – v tomhle případku vlastně doslova 😀 – páč on už toho měl dost a ona se chtěla masakrovat dál. Nemám ráda řvaní na lesy a tak jsem ji ztišila a pochodovali jsme dál sluncem zalitou cestou. 

• 

• 

Pěkně až k autu. Ani si to neuvědomila, že pochoduje pěkně u nohy a na volno po silnici. Ostatně na volno byla tenhle výlet celou dobu.

Já se vyzula z bot, který se daly ždímat stejně jako fusky, Brtník mi dal galantně svoje druhý suchý ponožky, zabalila jsem si nohy do mikiny, abych se zahřála a jelo se směr domů. S jednou důležitou zastávkou. Se zastávkou na jídlo. A kde jinde se v těchle místech najíst, než tam, kde nejen dobře vaří, ale….. kde se taky na jídlo stavovali hošíčci Rrramštajní, ne? Hospůdka ve vesnici Výsluní je hned vedle kostela, kde Rammstein točili v roce 2002 klip a tak se tam tehdy stavili taky rovnou na jídlo a zapsali se do kroniky. No tak uznejte, měli bychom se snad najíst někde jinde?? 😀 To rozhodně ne.

Byl to naprosto báječnej výlet, kterej stál za to. Za to, že jsem musela vstávat tak brzo a taky za to, že mám teď v krku trochu nestandardně a taky kapek ucpanej frňák. Nešť vem to čert 🙂 .