…..primitivním zakončením. To byla naše páteční prochajda s Rumíčkem. Čtvrtek patřil Talířový a pátek jsem si schovala pro Zrzavce. Vysmahli jsme spolu napřed a Talitým vyrazil nějakou dobu po nás. Rumíček byl velenadšen. V rychlosti se vypustil, vykonal vše potřebné a nadšeně hopíkal kolem s otázkou, co že budeme dneska kutit.  U sámošky sám od sebe utíkal ke stojanu na kola a proplížil se jeho útrobama tam. A ….. zpátky?? No zpátky ne-e, prej. V půlce se najednou zjistilo, že zpátky to zkrátka nejde a muselo se couvat 😀 . Proč to jsem nepochopila, ale měl z toho značnou srandu.

Prosvištěli jsme rychle kolem kláštera Boromejek a zapadli co nejrychlejš do polí, ať to tam aspoň chvíli stihneme za světla. Rumíček se sice dožadoval balonku, ale bylo mu oficiálně sděleno, že balonek se nekoná, protože tak trochu kulhá na pravou přední ťapinu, když vstává. Takže se ordinuje aspoň trošku klid a žádný lítání a smykování za balonkem se teď konat nebude. Ono stačí, jak se rasej furt s Talířovou, to má beztak od toho. Tak.

A protože zábava musí bejt, pustili jsme se do ohařiny a Rumíček byl vysílán jako předvoj tu doprava, tu doleva, aby zjistil ešivá se tam nenachází nějaká ta zvěř. Já naopak zjistila, že v dálce postává jakýsi podivný člověk a značnou dobu se nehejbá. Protože se tam občas vyskytujou podivuhodný individua a taky protože tam mohl čekat na psa, který se mu třebas pohyboval kdesi a já nestála o to, aby to byl pes potížista, tak jsme to radši otočili a vydali jsme se dělat ohařinu jinam.

Tohle je s Rumíčkem paráda, že se můžete pohybovat tmou a pořád jste v kontaktu a víte, že ten pes nikde nevytváří nějaký alotria. Zamířila jsem do části, která vede podél dálnice a je to tam zčásti osvětlený. Rumíček pracoval jako o závod a bylo to moc prima. Pak jsem ho poslala dělat psa a šli jsme si jen tak a on si rejdil prostorem. Jenže to ho nebaví moc dlouho, bejt takhle “nevyužitej”, takže jsme se vrátili ke společný práci a zase šli dělat toho ohaře. A taky hrát na babu. Což je v tý tmě trochu nebezpečná zábavička, páč ta cesta je sice krapítek osvětlená těma světlama z dálnice, ale ne natolik, aby to odhalilo případný prohlubně a rigoly v polní cestě….takže se vždycky modlím, abych s sebou neflákla 🙂 .

Když jsme došli na myší louku, roztajtrdlíkoval se Rumíček, páč očekával, že TEĎ, teď už konečně vytáhnu ten balonek. Leč nikolivěk. Na pořadu dne byla klidná pracovní procházka a nějaká ta intelektuální zábavička. Blbinek, lítání za balonem a honiček teď bylo víc než dost, protože nemine jedna jediná procházka, kdy když jsou s Tali společně, aby se nerasili, nemlátili a nehonili. “Nic, Rumíčku. Balonek prostě nebude dneska. Mozek budem tužit.” pravila jsem, posadila Zrzavce, odkráčela do kšá do tmy “ztratit” ledvinku.

Abych mu to neusnadnila, vrátila jsem se pak notný kus až dál za něj, z místa odložení si ho přivolala k sobě a dali jsme si kousek chůze u nohy. A pěkně jsme to šněrovali, aby si hlavička zrzavá až tak nemohla při hledání pomáhat tím, že si bude pamatovat přibližný směr. A pak už šup do akce. Vypálil, já viděla jak tmou poletuje svítící kroužek obojku a pak se zarazil, vrátil, sklonil se a uuuuž to mastil nadšeně zpátky s ledvinkou v kušně. “Výýbornej, výýýbornej hošíček seš Rumouši! Ty seš můj šikovnej pán, viď?” “Jojojojo, sem nejšikovnější.” , poskakoval kolem a čekal na další rundu. Tak jo, tak si dáme opáčko. Pro jistotu jsem z ledvinky ale vyndala telefon, protože mi došlo, že kdyby tu ledvinku třebas nenašel….. tak mám zase o starosti vystaráno. A moc dobře jsem učinila, moc dobře. Ani jsem netušila jak.

Nikolivěk proto, že by snad Rumíček nenašel, kdepak. To vůbec. Ten důvod byl zcela jiný, značně přízemní, primitivní a…… flekatý.  Páč zrovinka když jsem se vracela k Rumíčkovi od “zahozené” ledvinky, došlo k přepadení. Naštěstí jsem stihla zarezistrovat včas a s předstihem, že tmou se k nám řítí dusající a funící obří flek – jakýsi flekatý flek, který se hodlal zastavit až o mou maličkost. Talitým nás došel!! No došel, došel…. že jo….. došel je trapný označení v týhle souvislosti 😀 . Zapíchla jsem se do země a očekávala ten náraz s pokrčenejma nohama. Díky tomu se mi to podařilo ustát. A páníček pochopil, proč mu vzala kramle. No a tím pádem naše intelektuální zábava vzala dosti za svý a zvrhla se do zábavy značně primitivní. Protože za :

á) když jsem pak Rumíčka poslala, ať honem jde najít tu ledvinku, tak Flek flekatý se zapojil. Se šturmem a nadšením, který jest hodný právě primitiva. Bez ohledu na to, zda to je, či není žádoucí. Páč koho to asi tak zajímá, jí rozhodně ne. 😀  Shodou okolností to byla Tali, kdo našel ledvinku jako první a……. její úchop nalezených předmětů není zrovna z nejněžnějších. Takže to, že mám telefon v kapse, bylo velmi moudrý rozhodnutí.

za bé) Rumíček zjistil, že Tali má TEN VELKEJ ŽUŽLOBALON a tím pádem velmi rychle zapomněl na jakoukoliv intelektuální činnost a hodlal se věnovat primitivnímu lítání za balonem. Což jsem ovšem utnula aspoň v tom směru, že se prostě neházelo. Max. se házela bomba, což je do výšky a žádný smykování u toho nehrozí. On je ščastnej, že si ho uloví a trochu ho to uspokojí.

no a konečně

za cé) tak jako jindy, když jsou ti dva spolu, došlo na tu zábavu nejprimitivnější. Rvačky, bitky a štvanice. To, čemu jsem se taky chtěla vyhnout. No nepovedlo se úplně. I když pochopitelně byli rozehnaní jak demonstrace. Ale připadám si u toho vždycky jak dráb, protože oni jsou tak spokojený, že mě je to líto prostě. Nicméně, nebylo zbytí.

No a tak jsme se nakonec vraceli všichni pohromadě. A protože jsem s sebou zcela nečekaně měla peníze, pozvala jsem muže svého do hospůdky, která v té tmě tak mile a útulně svítila do tmy. A volala: “Pooďte posedět!” a protože sem pesani smí, volání jsme poslechli. Hospůdka byla sice z velký části rezervovaná, ale místo se pro nás našlo. Protože majitelé jsou víc než psomilní. Taky si hnedle šli ohařiska pomudlat. Dostali jsme stoleček vedle rodinný sešlosti, který vévodila malilinkatá holčička.

Ta naprosto uchvátila Rumíčka  a musím říct, že bylo nutno použít přísnýho hlasu, aby zůstal ležet a neotravoval tam. Ale chápu, protože interakce ze strany princezničky malinký byla veliká. Byla z obou psů unešená a vážně s nima komunikovala svou batolecí řečí :-). A ještě hůř bylo, když Rumouškovi pak ukázala plyšáka!! Navíc úplně toho stejnýho zajíce, kterýho on má doma! To si dovedete představit to zoufalství, že si s ní nemůže jít hrát.

Naštěstí maminka od princezničky s dudlíkem byla normální a milá, takže pranic nevadilo, když pak pozdějš došlo i na hubičku. Teda dvě, protože Tali se musela zapojit taky. Protože to se přece nemůže nechat ladem, takovejhle dětskej zájem, ne? Páč děti jsou přece bezva parťáci 🙂 . Tak jsme si tak na závěr prochajdy užili trochu útulna v příjemný hospůdce a jen tak mimochodem utužili zase nějakou tu socializační linku.