….. a to nožky bolí, dvě a dvě hodiny na póli! Cárára! (Mno koukám, že se mi ty dva kováři v městě, dostali dost jako pod kůži 😀 😀 , ne a ne se toho zbavit. Nejdřív jsem z toho udělala dva ohaře v domě, teď zas jsem to hodila do pole…. co bude příště?? 😀 )Nicméně to byly dvě suprový hodinky. A proč? Protože byly s Rumíčkem. Stihli jsme toho, jako vždycky spoustu. Nejdřív nás shodou okolností zastavilo nezávisle za sebou pár lidí, co nás znají a mají Rumíčka rádi, tak jsme se chvilku družili, povídali, ale…. pak už bylo vidět, že by Rumíček rád konečně už do toho pole…. “Prosim Tě jako, kdybychom už mohli jít…” Takže jsme šli. A hnedle na kraji srnka. Vyběhla z křoví a jen se jí bílá zadelka míhala. Abychom se vyhnuli davům, zamířila jsem vnitřkem polí k mostku přes dálnici. Tam mi udělali trochu čáru přes rozpočet bezohledný kolisti krosisti, který značnou část tohodle pole rozhrabali, navalili tam bordel, kamení a škváru a budují si tam homole na kterých jezdí a nedá se odtamtud vůbec dostat ven. Že tam vedla cesta je jim zcela šumák. Proč taky. Oni jsou ti kolisti přece. Přiznám se, že čím dál tím víc vnímám kolisty, díky jejich chování, jako bezohledný sobce, nerespektující nic, ani okolí, ani ostatní lidi, ani bohužel tu přírodu, do který se vydávají.
Prodrali jsme se teda za mýho mohutnýho nadávání trním, přešli přes dálniční most a zašli do čtverce stařiny v oraništi (to pole je doteď neosetý, to je zvláštní). A tam na nás čekal krásnej zajíc. Bylo to po hodně, ale opravdu hodně dlouhý době, co jsem u nás zajíce viděla. Mám dojem, že tady u nás snad ani jednoho za celou tu dobu, co máme Rumíčka. Jak kdyby zmizeli (což asi i zmizeli). Ale tohle byl krasavec. Byl takovej do hnědozrz, kratší ušiska a měl takový jako trošku tmavší sedlo a bílý ponožky!!! Spíš jak z králíkárny, kdyby byl 🙂 . Pelášil tím suchým oraništěm, jen se za ním – doslova – kouřilo. Je sucho, takže ta hlína opravdu práší. Což jsme si taky dost užili, když jsme přes to pole zamířili k rybníčku. Ještě před tím mi Rumíček našel bažantí slípku a tím jsme to měli pro dnešek komplet, co se týče zvěřince. Srnka, zajíc, bažantice – za jedno odpolko, to je dobrý výčet.
V polích jsme si utužili vysílání do stran a za chvíli měl Rumíček jazyk na vestě, takže když jsme došli k rybníčku nadšeně se do něj naložil. Chvíli si tam pouštěl balonek, chvíli jsem mu ho házela a pak jsme šli rybníček obejít. Z rákosí vyplaval párek lysek a tak jsme se podělili o piškůty.
Zpáteční cestu jsem volila už álejí, a aby nám ta cesta líp ubíhala, natrhala jsem pár stébel rákosovitý trávy. Ať je po cestě zábavička. Měla jsem ten den nějakej slabší postřeh, takže nikdy netrvalo dlouho a Rumouš mě vyřadil ze hry tím, že ji ulovil 🙂 . Když se za zatáčkou objevili koně, využila jsem toho a sedli jsme si na lavičku, ať mají jezdkyně hladší průjezd, kdyby byl některý z koníku plašivec. Rumíček nafásnul žužlopásek a spokojeně si žvejkal. Akorát když dožižlal zbytek dorazila k nám dvojka smečka borderáků se svojí paničkou. Pro úplnost – border teriérů . Daiba byla velká láska Ešusa 🙂 a vždycky nás moc ráda vidí – stejně jako já ji, protože….. vzpomínky. Její parťák se jmenuje Erty a ač se dokáže chovat jako pravej teroš, tak s Rumíčkem fungují dobře. Přidali se k nám a tak jsme utvořili “smečku”. Daiba capala s náma – v holčičím týmu a oba hafani si bok po boku čuchali, co kde kdy a kdo a s kým. Pohodička. Doprovodili nás pěkně až ke konci polí, já se ještě pomudlala se stárnoucí Daibou, která jevila značnou slabost pro mou pamlskobrašničku… jak jinak, postarší dáma na procházce se musí nutně posílit přece :D… a pak už jsme mazali dom. Ještě zastávka u sámošky, Rumíček si prolezl stojanem na kole, šup skočit se napít do potůčku a už jsme byli doma.
Hezky příjemně unavený tak akorát, aby se Rumíčkovi dobře spinkalo. Pochopitelně ovšem až po večeři a večerním venčení. Mezitím se stihlo ještě asistovat u vaření a tak jako podobně.
Nevíte co Archie?
Volala jsem paní, protože – a to jsem tady nechtěla psát – se rýsovala reálná možnost, že bychom se v dohledné době přestěhovali a byla bych to bývala já, kdo by s Archieho vzal. Jenže to bohužel padlo. Archie jak blbě slyší, tak je takovej hlučnější, tím pádem to do paneláku ve složení tři velký psi opravdu nejde, to říkala sama i ta paní. Někdo se objevil, ale bohužel to taky neklaplo. Takže zatím stále zůstává tam kde je. Chtělo by to aby šel k někomu, kdo má domeček a je doma. On je poslušný, neutíká, nedělá problémy, ale potřebuje svou společnost nejlépe stálou. Jako starý pejsek ani nepotřebuje to co mladí ohařiska. nebyl by v tomhle náročný, tak jako jsou mlaďasové.
Kolisti – souhlasím, že jsou potíž. U nás jsou zvyklí jezdit po chodníku. Dřív jsem se snažila ustoupit, ale pak jsem si řekla proč – vždyť já jsem správně. Takže nyní venčíme příležitostně na jednom speciálním, tráva vlevo, tráva vpravo, já cvičení se stuhami, neboť Kora vlevo v trávě, Goliáš vpravo v trávě a jdu. Většinou kolisti přejedou trávu a pokračují po silnici, vyjímečně se stane, že mi chce spílat, ale po upozornění, že se nachází na chodníku přejede trávu a pokračuje po silnici. Hrozní jsou též motokrosaři a čtyřkolkáři v lukách, neb to se v Koře probudí ty honácké vlohy … Jednou jsme potkali auto – přeskočila ho přes přední kapotu s mezipřistáním na kapotě – ani nezastavil.
….. přeskočila ho přes přední kapotu s mezipřistáním na kapotě – ani nezastavil…..
no ty bláho! to je o infarkt. Ještě, že je hbitá a zmákla to takhle.
Ta bezohlednost je fakt hrozná. Vždycky si říkám, že si neuvědomují, že tam může jít malý dítě, který se bude pohybovat neodhadnutelně a oni to nestačí zahamtnout. My jsme takhle šli podél Modravy, pršelo takže všichni na sobě bundu a pláštěnku, člověk nic neslyší, furt jsme se museli otáčet, protože oni to tam rvali jak šílení a nikdo z nich pochopitelně ani necinknul. Pak už jsem přesně přestala Ešusa okřikovat, věděla jsem, že on si to ošéfuje. Takže pochopitelně se řítil další magor a musel to zahamtnout. Otočil se …. a měl problém. Se mnou. Už mi došla trpělivost. Smetáci bezohlední, fakt. Já neříkám že všichni, ale za rok potkám tak maximálně pět, kteří cinknou, zavolají, a pak i poděkují. Pochopitelně, když o nich vím, tak jde pes u nohy, ale dítě taky na špagátě vodit nebudu. Ta cesta je SPOLEČNÁ. No a o těch ostatních, to už je marný mluvit vůbec, co dokážou nadělat za paseku se čtyřkolkou a spol.