„Si hrát.“

Poinformovala jsem Brtnika ve čtvrtek, kdy jsem měla volno a on se chvíli před tím vrátil z práce.  Jít s náma nechtěl, tak jsme šli sami. Zas jsem vzala aportovací-přetahovací kroužek a lítací talíř, ale!

Nikdo si hrát nechtěl, tentokrát. 

A tak co, to neva, cvakla jsem kroužek na vodítko stočila do něj ten talíř a že se teda jen tak pocouráme. A za chvíli půjdem domů.

Mno.

Ta chvíle trvala asi dvě a půl hodiny a ani nevím, jak to frnklo 😀 . Ale frnklo to moc hezky. Zas to bylo o společné procházce a vlastně to měli v režii tentokrát ohaříci. Mně bylo fučík, kam se půjde. A tak mě z luk vyvedli nejdřív na cestu pod kostelíček, kde jsme si museli teda dát pauzičku, protože jsme vyšli u Rumíčkova oblíbenýho kopečku. Tak to se musí, to se musí, to už víme fšicí, že s emusí –  jít si chvíli pouštět balonek. Tali teda byla za lehce otrávenýho švába, ale vono jí neubude. Pak si zase mohla mašírovat.

Byla jsem zvědavá, kam mě dotáhnou. A dotáhli mě až do míst, kde cesta v lese končí. A buď se můžete vracet a nebo…………

Jo, oni zvolili to nebo. 

Takže.

Jsem se rvala do krpálu, mezi popadanýma větvema, mlázím, mladou smrčinou… nohy mi ujížděly po spadaným listí a já si říkala, že jsem magor, proč nejdu někde normálně. 😀 No proč, protože prostě……jim člověk rád udělá radost. Sice při tom málem zdechne, ale to neva. Však oni mi taky dělají radost, tak co jim to neoplatit. A aspoň tak člověk zase objeví další místo, kde to do té doby neznal. 

Pak se chvíli motá terénem, zatímco oni moc dobře vědí, kde jsou a tak mě přivedli na rozcestí k Vlčí stráni. Aby to tam otočili a klusali jsme zasejc zpátky. Je to vždycky zvláštní takhle chodit podle nich. Kdo doposud nevyzkoušel, vřele doporučuju. Je to kapek jiný. Oni můžou být ve svým čistě psím světě a vy jste jen tichý pozorovatel a následovatel. Jsem si uvědomila vlastně, že ani nevím, jak se na tom směru domlouvají. Nikdy jsem se na to nezaměřila. Budu muset. Nikdy tam ale, odhaduji, nevznikne právě neshoda, že by jeden šel jedním směrem a ten druhý na opačnou stranu, nebo prostě jinam a jeden se pak musel přizpůsobit. Je to takový plynulý, běží to nějak samo. A já se musím pokusit zjistit jak.

Vedli mě bokem od Bukového chrámu, kousek od hnízda čápa černého. Nebo takhle….. pravděpodobně čápa černého. Odhaduji to podle velikosti a podle informace, že tu kdysi hnízdil. Jestli přímo tady, to nevím, ale hnízdo je to teda pořádný. I když asi opuštěný. Nikoho jsem tam prozatím ani nezahlídla, stejně tak, jako jsem tu nikdy nezahlídla černého čápa samotného. 

Teď jsme se tam motali pod hnízdem a zkoumali cosi. No cosi, vedla tudy zvířecí dálnice, takže se zkoumalo kdo, kdy, kde, s kým a co z toho bylo 😀 . Já nezkoumala nic, já byla jen ta pozorovatelna. A jak jsem tak pozorovala………..vypozorovala jsem v listí ooooolbřímího hřiba. Ale fakt obřího. Pěkně se pronesl, ale udělal mi službu, i když jsem ho nejedla a dala ho babičce. Neudělala jsem z něj smaženici, ani řízky, ani polivku, alébrž tu hádanku pro vás. Kousek vedle byl další. Sice na takovej kabrňák, ale taky větší kusan. No takže větve, který jsem si zase táhla s sebou skončily opět v listí, jako tuhle a domů jsem nesla dva hřibáky. A taky vědomí si skutečnosti, jak je fajn, že Tali hezky funguje a člověk může kráčet sice ne s rukama v kapsách, prorože má plný ruce  hřibů, ale bez vodítka. V dávných dobách bych v takové situaci domů nepřinesla krásný hřiby vcelku, ale rovnou už základ na tu smaženici, jak by se mnou vemblovala. 🙂