V sobotu bylo tak nádherně, že jsem se nechala namlsat a po shlédnutí předpovědi počasí jsem navrhla, že bychom si v neděli mohli zajet na chalupu všichni.  Den předtím tam byl jen Brtník sám, já si nechala Tali doma, abychom se mohly trochu pověnovati té výuce. Tak že bychom to tentokrát pojali hromadně.Ráno jsme se spakovali a jelo se.  Po zaparkování u kolejí se konalo jedno malý příjemný překvápko. Tali sice vypálila z kufru, ale……….. na houknutí se vrátila hned zpátky. Aby se celá rozhicovaná hodlala vrhnout do křoví vedle auta a pak vypálit na pole.  A nechala se ohouknout znovu. A nastoupila zpátky do kufru, kde už poslušně čekala, až bude vyzvána.  A poté odpochodovala s Brtníkem napřed, jak bylo dohodnuto. Já si jí “užívala” v sobotu a tak jsem chtěla, ať si ode mne odfrkne. A my si šli s Rumíčkem lážo plážo za nima. Tali se chovala jako normální pes a když vypálila do stařiny a Brtník hvízdnul, dořítila se zpátky. Prima. Moc hezký.

Já jsem se chtěla držet stranou, ale neměla jsem moc šance, Talimůra za mnou často chodila jak ocásek. Dokonce se nešikovně účastnila i sběru šišek, kterýmu jsme se věnovali s Rumíčkem. Smrky toho shodily letos spoustu, tak jsme měli co sbírat. Moc sice nechápala proč nemá šišky jíst, a dávat je do kyblíku a ani trefování jí tentokrát moc nešlo, protože  byla radostná a zbrklá. Šlapala po mě, po Rumíčkovi, po kyblíku…. tak jsem to vzdala a nechala to na jindy.

Počasí sice nebylo tak malovaný, jako v sobotu, ale nefučelo, nebyl takovej šílenej mráz a dokonce jsem sundala jednu ze svých mikinovatých vrstev, co mám pod svou podzimní bundou. Odmítla jsem totiž pro těch pár mrazivých dní vytahovat tu zimní 😀 , vytvořila jsem ze sebe ještě větší cibuli než obvykle a přidala ještě jednu tu mikču. Čoklidi probádali společně všechny zákoutí zahrady a pak se začli rasit. To pochopitelně díky suchu způsobilo, že se prášilo až hrůza. Takže jsme je vyhodili ven na louku. Jako obvykle – Tali tam rasicí a honící nálada obratem přešla, a ona šla rejdit do stařiny. Jen jednou jedinkrát bylo nutno pro ni dojít, jinak už se pak celou dobu nechala “dohulákat” . V průběhu dne jsme si pak do stařiny zašli několikrát organizovaně a jednou tam Tali zvedla bažanta. Potěšila mě, zůstala a jen nutně musela pořádně probádat místo, kde se pernatec nacházel. Nepropadla šílenství jako stokrát před tím, ale nechala se ukočírovat a vnímala.

Dokonce jsme si i chvilku hráli všichni na louce se starejma prokouslejma baskeťákama, kdy oproti dřívějšku s ním neprchla do trávy, nenechala ho tam a nešla se věnovat čuchání. Tak jako to dělá většinou a já ji pak musím odtamtud vytáhnout. Dřív mechanicky, poté důrazným slovem. Pro teď jsem vystačila s tím, že když tam zamířila, volala jsem “Tadytadytadýýýý, nenene, pooď hooneeem!” jak pouťovej vyvolávač. Odpoledne jsem zkusila vzít i našeho čepicovýho “dumíka” , neboli válec z kožešinový čepice, kterej jsem jí vyrobila, aby si mohla hrát na ohaře. Abych to celý udělala zábavnější byly pravidla daný tak, že oba sedí u branky, já vyjdu ven, branku nechám otevřenou, hodím pseudodumíka a běží pro něj ten, co je vyzván. Skvělý, ustála to, zaslouží si pochvalu. Střihli jsme si to každej třikrát a pak jsme se zase vrátili každej ke svý práci. Já k výrobě bonsají-protože jsem se pustila do omlazování keřů a dala jsem se do toho fakt z gruntu. Čoklidi se opět vrátili k bitkaření a tentokrát se ale drželi u mně, dole v rokli,kde tak nehrozí, že něco zlikvidujou.

Rumíček propadnul zatáčkovým šílenství 😀 . Unesen vlastním tryskáním, lítal tak, jako kdyby nikdy nebyl venku. Oči vyšpulený, naprosto dementní výraz a řezal zatáčky mezi keři, stromy, mnou, záhonem s česnekem (mimochodem, už leze!!) . Tali mu vždycky dala tak dvě, tři kolečka, pak se na mě podívala, já řekla “Jdeme na něj!” a ona vypálila. Skočila mu po noze, skolila ho jak lvice buvola a jala se ho rdousit. Aby jí bylo nakopáno do hlavy. 😀 Díky nim jsem udělala jen polovinu práce, protože mě hrozně baví je pozorovat. To se mi nikdá nevochodí tohleto. Jednu chvíli se zapojil i Brtník a to se s Tali krásně servali, ona ho ukusovala a on jí trhal nožičky, hlavičku a tak jako podobně. Já se naopak věnovala s oběma sofistikovaný zábavě a protože Tali projevila sama od sebe zájem o pařezovou gymnastiku, hopíkali jsme si u ohniště po pařezech kolem a dokola. Jsem ráda, že tohle už se u ní objevuje, ten zájem něco dělat. Dřív by jí to nezajímalo ani na tý zahradě.

Když jsem se zase vrátila ke stříhání, kradli mi oba dva ty ustřihané větve a nosili je po okolí. Takže rokle pak vypadala, jak když se Šumavou prohnal hurikán. Všude něco leželo. V pozdním odpoledni jsem si s nima zašla zase do stařiny a pak sešla i na pole. Rumíček se motal kolem mě a pak najednou musel nutně vypálit do dálavy. Aby zrovna na tom jednom konkrétním místě………. umístil bobek 😀 😀 . V zapadajícím slunci byl na Zrzavce na bobku vskutku romantický pohled 😀 . Fleky štrachařily v šípcích a pak taky vypálily. Byla jsem zvědavá, jak romantický pohled bude na Fleky mizející v zapadajícím slunci 😀 . Ale ony překvapily. Střihly si obří radostný oblouk a šílenou rychlostí s očima vyšpulenýma úsilím to samy od sebe rvali ke mně. Usmívala jsem se jako blbeček. A jasně, že jsem jí fedrovala. Vždyť jsem nemusela promluvit, natož písknout, nebo hulákat. Jen stát s rukama v kapsách.

A pak jsme to všichni otočili domů, teda zpátky na zahradu. Uklidit ten binčus, co jsme dole v rokli spáchali. Mám díky tomu slušnou zásobičku na pálení čarodějnic, páč to bude dobrej základ. Zase budu mít největší vatru v okolí a to se to bude čarovat!!! Cestou k autu byla Tali taky na volno, způsobně čekala na zadeli, než se otevřel kufr. Oba tam hupli a jelo se. Doma jsem ji ani po vystoupení nedávala na vodítko a hezky volným krokem jsme došli ke vchodu.  Na pelíšky padli jak podťatý a v polospánku čekali na večeři. Fajn, kdyby to tak pěkně šlo vždycky, to by byla krása.