… ” když tady ten táta není!”…napadá mě náš oblíbenej dovětek citátu z filmu Pelíšky 😀 😀 . Leč nejde o nepřítomnost rodiče, ale o stav, který je teď doma.Já to nechápu. Vůbec to nechápu, nechápu a ještě jednou nechápu, což mi ale nebrání, abych si to neužívala a nevážila si toho . 🙂 A taky, abych asi tak stokrát za den oba ohaříky nepochválila, jak moc hodní a výjimeční oni jsou, že jsou takhle hodní. Jsem si moc dobře vědoma toho, že to pro ně – nebo aspoň pro Rumíčka mýho zlatýho určitě, Tali to ještě tak zatím neprožívala – je náročný období. Však se taky ale oba s páníkem sakra snažíme o mimořádnou kompenzaci v tom, že se oběma staráme o zajímavej program při procházkách. A já potom i doma při různých hrách, hlavolamech a…… uvolňovacích masážích, aby měli možnost relaxovat 😀 . A aby měl Rumíček kompenzováno to, že jeho city dostávají na budku. Ostatně nejen city, i on samotnej už od Talinky dostal o víkendu co proto 😀 . Tak aby měl aspoň něco příjemnýho, dopřávám mu po chvilkách masírování jeho nebohého tak trochu touhou zmítaného tělíčka.
Oni jsou opravdu, ale opravdu zlatí. Přes noc a v práci jsou pochopitelně každý ve svém budoáru a i se tam dle pokynů bez odmlouvání rozřadí – třeba když se přijde z venku . Ale jinak, když jsme doma, tak jsme všichni pohromadě v kůchni, kde pochopitelně trávíme obvykle nejvíc času. A stále jedeme režim “Každý na svým pelíšku, návštěvničení a courání se netrpí. Zábavy jste měli doteď dost a pokud tu s námi chcete být, tak ležíme, ležíme, jsme hodní a rádi za to, že jsme pohromadě.” Pokud někdo opakovaně nerespektuje daná pravidla, je odvelen do předsíně, aby si tam srovnal priority a posléze je opět přizván do společnosti. Zatím je to vysoce funkční. A já jsem za to hrozně ráda, protože bych dost trpěla, pokud by některý z nich musel být tak trochu separé.
A asi to vede k tomu, že doma panuje nebývalý klid. Tak nebývalý, že jsme jak v pondělí, tak v úterý večer měli možnost, čas a prostor si prostě i jen tak sednout k počítadlu a dodatečně se podívat na ten islandský krimi seriál, co běží na dvojce! Klídek, pohoda, cigárko, lehárko. Rumíček se pak dokonce zvednul a šel si lehnout do předsíně. Asi aby měl klid na to tlučení špačkůch 😀 . Jsem za tohle hodně ráda i kvůli nim, protože tím, že panuje takovále pohoda, nepřidává jim na háracím stresu to, že by je člověk musel okřikovat, povelovat a tak.
Takže – sice vůbec nevim kam jako bych měla poslat svoje DÍÍÍÍÍKY MOC! – ale tak posílám to do éteru a doufám, že to k neznámýmu adresátovi dorazí. A stejně tak doufám, že to takhle vydrží i nadále, nadále a nafurt. 🙂 A ještě něco musím volat do éteru – RUMÍČKŮŮŮ SEŠ FRAJER, ať to fšicí vědí. 🙂
Ona jsou horší a lepší hárání. Někdy je to za pár dní fuč, jindy je to k sobě táhne fakt pudově (a vono to pudeeee, jen se snažit)
Hmm, tak novej poznatek – díkec! – horší a lepší hárání. Si musím zapsat do deníčku. No já vycházím z toho, že i teď Tali nějak ještě je mimo hru, že jí samotnou to nebere, takže o to je ta situace lehčí. Ono kdyby chtěla i madáme, tak to už máme trochu jinší levl. Toho jsem si vědoma. Ale je to moc fajn, ona je hodná, zvládnout se to dá, oba v podstatě dost respektujou, co se jim řekne, takže určitá ovladatelnost tam je. Jen občas se Rumíček rozpumprdlíkuje třeba v rámci vítání se se mnou, tak to si pak myslí, že když je takovej všeobecnej rozruch, že ring je volný 😀 a člověk je musí na chvíli rozsadit, páč Tali je z vítání nadšená, šla by s ním kravit a bůhví, k čemu by jí on přemluvil 😀 . Ale jinak fakt doteď dobrý. Někdo je na mě hodnej a kompenzuje mi tu zlobivost kozy flekatý takhle asi 🙂