Kam? Kam si vyrazíme? Na nádraží!!! 😀 Ne, ba ne, na nádraží ne, vyrazíme si na náš oblíbený výlet – do Poteplí.Musíme přece honem vyzkoušet, co ohaříkům přinesl ten Jéžšišek. Dvě obří pískací a odolný kongový kostéčky, oblečený v tenisákovým kabátku. Oproti včerejšku nám počasí přeje a tak vyrážíme do lesa. A hnedle na prvním stromě je cedulka.

Že probíhá odstřel černé zvěře a že se lidi prosí, ať se nepohybují v lese se soumrakem, večer, nebo brzo ráno. Je před polednem, takže to by šlo. Tali je jak urvaná ze řetězu, takže trochu bojujeme o udržení pozornosti. A pomáhají nám v tom ty kostéčky, ze kterých je hlavně právě Tali nadšená. Když se ale Tali rozhodne neposlechnout velím všem k útěku do pryč. To způsobí, že se následně za námi táhne jakýsi smrad. Flekatej smrad. A pak už jdeme pohromadě hezky až k naší oblíbený hospůdce. Kde se oba – musím Tali pochválit! – chovají spořádaně a ulehnou pod stůl. Tali teda kousek vedle a hlavně na batoh. Na batohu se líp spí. Brtnik si objedná kachénku ze zelím, já si labužnicky dávám kance se šípkovou. Obojí je vy-ni-ka-jí-cí. Mňáám.

Z hospůdky vede k Poteplí cesta lesem, vedle srázu vedoucímu k potůčku. Toooo je ráj na řádění. A jak krásně se vám unaví ohař, když maká nahoru a dolů!! I ten flekatej. Pak si to pokazí, páč vyrazí do prostoru a musíme si pohrát s přivoláním. Proběhne zatčení a delikventka pochoduje kolem koňských ohrad na vodítku a pak si vyslouží přepnutí na stopku. Tady už se házet nedá, jdeme kolem vody a nechce se mi v tomhle počasí, aby byli uráchaný. Tak si aspoň Talimůra procvičuje normální pohyb na stopce. Je to moc hezká cesta, kolem vody, všude klid, nikde nikdo, chatky opuštěný.

Když dojdeme k hospodě U Netopýra, dáme si tam venku na lavici dobrou kávičku, pesani si dají nezbytnou tatranku a oba mají možnost potrénovat poslušnost s rušivým elementem podobě hrubosrstého honiče. U Tali musím být důrazná, ale nakonec to tady dá, takže tu tatranku má zaslouženě 🙂 . To už jsme za půlkou cesty. A zpátky už zase čistě lesama. Hned kousek za hospodou Talimůra zase na chvíli ztratí uši a skončí na vodítku. A protože jsem si uvědomila, že se najednou začlo smrákat a měli bychom zatraceně přidat do kroku, už na něm taky zůstane, čůza flekatá. Ale kupodivu jí to ani nevadí, trochu si trénujeme společnou komunikaci a ona spořádaně ťape se mnou, a stihneme si i střihnout rychlou chůzi po kládách. A pak už teda fakt musíme přidat do kroku. Protože…… no protože poslední úsek cesty vede přímo kolem kaliště, kde myslivci přikrmují černou. Nad ním se tyčí posed…………… na začátku lesa ta cedulka………… jejda, jejda, jejdaa. Můžeme si vybrat.

Buď nás v tom šeru zastřelej a nebo se do nás pustí prase, co si půjde hodovat….. , a teď si vyberte. Jak mám v lese ráda ticho, pro tentokrát to vidím jinak a pustím se ……….. do zpěvu 😀 😀 . A jedu to ve velkým…. “Jak si krásný jeezuláátko….. Já bych rád k betlémůůů….. ” Brtnik se mi pošklebuje, ale Tali prozpěvování evidentně vyhovuje (toho už jsem si všimla kdysi, že se jí líbí, když “zpívám” a pak jsem na to pozapomněla) a šviháme to pěkně k autu. Když prosvištíme bez úhony kolem kaliště spustím na oslavu…. “Den přeslavný jest nám přišel……” 😀 😀 .

Hópneme spokojeně do auta a doma potom do peří a ohařiska na pelechy. Dobrej vejlet jsme si dali.