To vám bylo tak děti. Jednoho podzimního odpoledne, když se princezna pilně učila základům dvorní etikety, rozhodla se dvorní dáma Koláče, že si za odměnu – svou a Rumíčkovu, kterýžto má s princeznou hromadu svatý trpělivosti – vyrazí na soukromou procházku. “Dost bylo učení se, půjdeme si odpočinout”, pravila Rumíčkovi a vyrazili si spolu na odpolední procházku.
Princezna, aby jí to nebylo líto, dostala před tím možnost si zařádit podle svých představ, protože krátce před tím byla moc hodná žákyně. Vůbec neodmlouvala a pilně se snažila. Když se dořádilo, poslala ji dvorní dáma za vrchním pážetem Brtníkem do chalupy, kde stonal se svou popálenou nohou, coby špatně pohyblivý tvor. Budou tam hezky spolu, budou si navzájem dělat společnost, a princezna nebude o nic ochuzena.
A přesně tak se i stalo. A to doslova.
Dvorní dáma se rozhodla, že si s Rumíčkem vyrazí za hranice království a půjdou se do sousedního království za kolejema podívat, ešivá jim tam v lesíku náááhodou, čirou náhodou nerostou kapek houby. V jejich království už rostou, ale jsou to hlavně klouzci a kozáci, chtělo by to ještě něco dalšího. Aby ta polívka, co pak v královský kuchyni uvařej, měla o něco lepší chuť.
Rumíček ščastně vyrazil po cestičce a za chvilku už dorazili k polozbořenému mostu, který vede do toho druhého království. Je celý zarostlý a děravý a musí se tam velmi opatrně. Prosekali se spolu křovím, prosekali se kopřivama a už byli v druhým království. Širý pole, lány, podél úvoz a remízky. Rumíček je šikovnej pán a ví, že do úvozu nesmí vůbec a do remízků jenom s povolením. Poletoval si tak vesele po poli, dvorní dáma se rozhlížela, jestli neuvidí nějaký to zvířátko, aby se na něj mohli jít s Rumíčkem podívat a šlapou si tak spokojeně směrem k lesíku.
A najednou děti! Když už tak byli za polovinou cesty, slyší dvorní dáma Koláče ukrutný dupání a funění! Úúúplně se jí zastavil vorloj, jak se vám lekla!!! Celá zcepeněla a funění se rychle blížilo. PRASE!!!! Napadlo dvorní dámu. Otočila se rychle! A …… jo! Bylo tam! Prase milé děti! Prase hrozný prase, flekatý, šílený řítící se prase jménem Talimůra! Ta čůza totiž, milé děti, vzala vrchnímu pážeti Brtníkovi kramle, když šel pro dřevo. Vylítla z nezavřený branky, kterou dvorní dáma zapomněla zavřít . A aby náááhodou, čirou náááhodou nepřišla o nějakou zábavu, prala to rovnou za dvorní dámou a Rumíčkem. A měla vám úúúkrutnou, ale úúúkrutnou radost, že si je takhle našla. Zato ti dva, ty měli po radosti 😀 😀 . Rumíčkovi bylo jasný, že tím pádem je po klidu a dvorní dáma Koláče zase věděla, že bude mít plný ruce práce docílit toho, aby naše princezna – to prase flekatý – neškodila, nezlobila a šla spořádaně s nimi domů. Protože bylo jasný, že k lesíku se už rozhodně nepůjde. Když nic jinýho, říkala si Koláče, že pajdavej Brtník nebude mít moc šancí vědět, kde se ta uprchlice nachází, takže jí musejí vrátit domů.
Byla to trochu šichta, ale kupodivu, kupodivu se princezna i dala umluvit, že NE!!nepůjde lítat po okolí, ale půjde s ostatními, že spořádaně přejde po zbořeným mostě a!! NEpoběží do křoví dolů pod mostem, kde se určitě schovávají davy zvířátek a byla by dobrá zábava. Dvorní dáma na ni byla hrdobec, a když se vrátili fšicí na hranice jejich království, řekla princezně ať uuuuutikáá, utiká honem tam do tý trávy, kde jí to baví. A víte co milé děti? Princezna tam utikala, aby… se za chvilinku i sama vrátila a celá se z toho radovala.
Dvorní dáma se taky radovala a posléze si šla ovšem dát do královský kuchyně mokrej hadr na hlavu, protože klidná procházka s Rumíčkem se zcela nečekaně proměnila opět v adrenalinovej sport. Ale s dobrý koncem, tak jak to v každý pohádce má bejt.
uf tohle prase je lepsi varianta 😀
jako jo, ale s výhradama 😀 😀 , bane, pokud by to prase neměla být Karkulka, což byla svého času místní prasečí celerbríta /vietnamské prasátko chované v pražský domácnosti/, tak radši beru tu docentku Talířovou, páč představa prasete takhle natěsnačku za zády, v poli, kde není ani větývka…. nenene.
To prase se bojí víc, stačí jej upozornit, hlasitě promluvit. Dřív než ho máš za zadkem! Neplatí pro bachyni s mladými, ale stejně i tam pokud míří k tobě bych je radši upozornila dokud jsou dál. Pokud jen kříží cestu, tak zastavit a tiše doufat že si nevšimnou.
Když leží v křoví u cesty a zjistíš to až v okamžiku kdy ti vylítne na psa, nic moc! Dodnes nechápu jak se Vašek teleportoval o metr dozadu.
Já mám strach právě z bachyně s mladejma /a mají je teď už i v zimních měsících, protože zima prt, potravy u měst dostatek, nebezpečí žádný, takže se rozmnožujou pořád. No a pak ze zraněnýho kusu. Tomu už je pak jedno, kdo, co je v dosahu. A přesně jak říkáš – houštiny. A my šli jakou dobu právě kolem remízku Takže jsem si dost oddychla, když to prase bylo naše a flekatý 😀 . Zažít to, co Ty, tak jsem asi na stromě, kterej tam není 😀
Uf, z prasat mám od dětství obavu převelikou. Mnooooohem raději bych v lese potkala Taliprase 😀 . Jako malou mě o roztomilých prasátkách poučil strýček. Ukázal mi, jaké to prasátko má obrovské žluté zuby. A pak těm zubům hodil velikánskou řepu zvící dětské hlavy. A to prasátko rochňátko udělalo křup, a bylo po řepě. Od té doby se nemusel bát, že by mě napadl hloupý nápad si jít prasátko pohladit.
Jako větší jsem viděla australský dokument, kde divočákům strkali pod nos nohu z takového toho gelu pro balistické testy. No nebylo to hezké. Tak mám k těmhle tvorům velký respekt .
Právě! Já taky vím co dokážou. Jo jsou to pořád plašší zvířata, ale už dávno ne tak, jako dřív a pokud to bude zraněné zvíře, nebo máma s houfem drobotiny a plus k tomu psy………… aj, jaj. Není to tak dlouho co se řešilo u Čerňáku trojí napadený – opravdu napadení a min. v jednom případě či spíš ve všech, ale to nechci blamovat – s usmrcením toho psa. V lesoparku. Kde lidi normálně chodí, se psy, s dětmi….