Až díky Tali jsem měla možnost poznat skutečný význam některých slov.
Kupříkladu taková………… Frustrace. Musím říct, že jsem plný význam tohoto slova pochopila právě až s ní. Do té doby jsem tak nějak neměla tu čest. Pokud neberu jako frustraci to, že něco 600 seberete a ono vám to zase spadne. Nene, kdepak. To je jenom naštvání, páč vy víte, že jednou ten blbej šroubek, klíče, nebo jinou potměšilou titěrnost, prostě seberete. A pak ji můžete klidně i rozdupat, jako tatínek Haliny Pawlovský ty švestky před bytem 😀 .
Ale s Tali to má úplně jiný grády. Vy stojíte v poli a kdybyste se rozkrájeli na malilinkatý vlasový nudličky, tak opět nemáte sebemenší šanci získat na jedinou vteřinu pozornost toho psa. Nemáte. Snažíte se, pečete se, grilujete se a frustrace narůstá a narůstá a nikde se to nezastaví. Vy víte, že bez pozornosti toho psa se nikam neposunete, že ji potřebujete……. ale máte smůlu. Opravdu smůlu . A prázdný ruce a psa magora, kterej nevnímá a vnímat nebude, ani když ho z toho prostředí vyvedete. To se prostě zamkne do sebe a fertig. Svět okolo není. A ani to vyvedení psa z toho prostředí není zrovna jednoduchý. S Tali totiž nefugnuje klasický – vrátíme se při učení o krok zpátky, a ani to, že přizpůsobíme vzdálenost od problému. Ať chcete, nebo nechcete, cítíte se hrozně, v takovej moment nevidíte cestu ven. Vidíte jen cvoka, kterej prostě není schopen fungovat. A stejný je to druhý den a frustrace nám narůstá.
Až se propracujete k určité Beznaději. To máme další slovo, který jsem s Tali ochutnala. Jistě, jsou mnohem, mnooohem horší stavy beznaděje, spojené s mnohem horšími věcmi. Toho jsem si vědoma. Nicméně – do týhle doby jsem myslím nikdy nepropadla beznaději v tom smyslu, že něco nepůjde. Že se něco nepodaří. Vždycky to bylo o tom, že řešení je, najde se a věc se povede. Teď ….. si kolikrát nejsem zatraceně vůbec jistá. Právě pro tu její pomatenost, dohoukanost, které se bojím, že se třeba nezbaví??? Beznaděj se vždycky pochopitelně zvýrazní poté, když se nasosám naděje. Jako na tý dovolený – jsem ščastná jako blecha z toho, že se s tím psem konečně dá fungovat normálně a pak si to zase střihneme do plnejch a máme prázdný ruce. Mně tohle žere dvojnásobně. Nejen za nás, ale i za ní, protože víte, jak by se jí ulevilo, kdyby byla normální? Takhle je furt v nějaký tenzi.
Taktéž u slova Výkyvy se nám zcela jasně narýsovaly kontury. Tali dokonale předvádí jízdu na lochnesce. Vyjedete nahoru a obratem šůůůůůůůůůůp a už! Ne, že jedete dolů, vy už dole jste.
Jo a taky třeba Tichá radost. Jsou momenty kdy se raději z nějakýho jejího úspěchu raduju potichu, páč se bojím, že při hlasitějším nadechnutí se onen úspěch rozplyne jako obláček.
Jednou bych ráda díky Tali okusila plný význam spojení Nezřízená pýcha. Moc bych chtěla být pyšná na to, že dokáže fungovat jako normální pes, že jí to jde a užívá si normálního psího života. Ne na nás, že jsme to zvládli, ale na ní bych ráda byla pyšná. Tak jako bývám na Rumíčka, kterej dokáže neskutečný věci. Tak bych ráda byla pyšná na ni, že je normální 🙂 . Zatím si ale asi spíš půjdu sehnat permici do Bohnic 😀 . Ne dvě, páč Brtníka v tom nenechám 😀 .
No Petro máte svatou trpělivost,
jen mě napadlo jestli to prostě jako lepší už nikdy nebude,jako,
že prostě jí jednou za čas pleskne v kebulce?
jako jestli to jde brát tak,že zž to prostě bude na furt,něco jako tak jí na pár dní prostě šibne,jako vůůůůůbec bych vám to nepřála,ani jí,ale prostě mě to tak napadlo
jako,že třeba u nás se Žeryk hodně za ten tok a třičtvrtě zlepšil,
ale nikdy mu nebudu věřit,že by mě nerafl když se mu něco-nikdy nevím co-nebude líbit
a to zas teda hodně frustruje mě
a je za tím hodně práce-denně cvičení,hraní, vycházky
jako,furt se ho snažím psychicky zaměstnat
a to bych kolikrát místo toho blbnutí si radši válela šunky…
dnes po skoro 12ctce-vycázka,cvičení,hraní,zamést,vytřít,vyžehlit,a to ještě lítali po dvoře-jako asi mě upadnou záda a kyčle
o víkendu jsem byla s Dafčou v blansku-tak si dostatečně užila vycházek ve městě a s výlukou i vlaku a autobusu-celkem 2 a půl hodky tam č4 přestupy a zpět,
v sobotu od půl paté od rána v práci a pak 11 hod odjezd
no ted bych měla mít pár dní volna-možná pozítří teda
jinak skoro tchýně je od září v důchodě a tak na dvoře vyrobila psům cvičák-
nízká kladina-prkno na cihlách,plechovej sud-tunel a kyblíky na obíhání,tak tam s něma cvičí
já měla dřív nějaký překážky na zahradě-Betyna rodičů miluje překážky a skákání-umí skákat přes ruce,nohy a do náruče,Maxík od rodiřů si to sem ta přeběhne,udělá sedni,lehni na kladině a je spokojenej jak cvičil,no a s mýma to dělám někdy po vycházce-moc je to baví,mají ason zas trochu změnu
taky máti jejich psům podle časopisu udělala hlavolam,tak se s něma trochu baví
jinak jsem konečně poprvní řekla Žerykovi,že ho mám ráda…
tak taky nějakej posun
no Dafče to říkám milionkrát denně,ale sní ten život není takovej furt ve střehu
jinak se mě ptala z námá,co zbylo po bráchovi a mě došlo,že vlastně Žeryk,první 2 roky to byl bráchy pes,pak tatky a pak můj
tak jsem se rozkecala
tichá radost-znám,moc dobře znám s Žerykem
a nezřízeně pyšná-nezřízeně pyšná můžete být ná vás oba,že jste to nevzdali
a možná jestli vy nejste troooochu detailista?míněno v dobrým
jako,že jiní by to tak neřešily
Martin mě dří v na hromadu věcí u žeryka říkal,no a co tak je takoj a hotovo
jenom já furt řešila
no ale já jsem hrozně to pitvátor,a zásadová-jako a nebude na mě vrčet a nebude a nebude-kdežto ostatní u nás-no bože vždyt to vlastně není tvůj pes-tím mě uzemnuje máti
jako vy máte na jednu stranu dobrý,že jste na ní 2 a fungujete OBA STEJNĚ,to je super,to moc lidí nemá
tak at je líp s docentkou
Zdravím Mirko,
nejdřív se zeptám, jak je? Po tom všem co se nashromáždilo?
Je trošku líp?
Ta myšlenka, že už to tak bude , tak ta se čím dál tím víc objevuje, ale pořád si to nechci připustit, pořád vidím, že dokáže fungovat. Jen………. jen…. no já nevím jak to říct??? Je tam nějaký ale… a mám pocit, že když to ale překonáme, odstraníme, nebo prostě nějak se s tím popereme………… že by to mohlo jít. Když vezmu dnešní odpoledne – vyšly jsme naprosto na pohodu, byla jako ráno fakt skvělá (tak skvělá, že jsem hnedka ráno nasmažila do počítadla povídání 😀 ), dokázala jen tak prostě být, neraubířit, čuchat si, kámošit se s pejskama -měly jsme štěstí potkali jsme “porcelánku” – nádherná fenka, trošku už dáma. Ta jí krásně vysvětlila, že se rozhodně nebude chovat jako debil :D, pak se k nám přidala svetřice Birgit, klídek pohodička, dole u rybníčků si čuchala myšodíry, ani jeden úprk k hounům, pohodička. Prošly jsme kolem supermarketu a u bývalýho hřiště jí to zas draplo. Chroští a případná zvěř. Opět magor za sto. Ať žije drive :-(. Dovedla jsem ji do klidu, zvládly jsme to, zvládly jsme i pohyb v prostoru bývalýho hřiště – na vodítku. Hezky reagovala na povely, čekej, sedni, pomalu, tady jdeme. A pak, když jsme byly na poli už dál od toho hřiště, tak posléze křup a bylo to. Neměla jsem šanci, normálně mi vzala kramle od nohy. Je to mžik. Mžik v momentě, kdy dokáže fungovat. Ne, že je mimo. Já se po dnešku spíš kloním k tomu přetočení v chtivosti do zvěře. – kdy se po nich chce je magorskej výkon. Lítala kolem s nosem u země, neměla jsem nejmenší šanci /to je ta neovladatelná stopa, kterou má. To že nevím, jak ji na ní vedli- vůbec nechápu co s ní dělali, idioti, teda spíš asi idiot- ten dědek mysliveckej, ke kterýmu jí dali, rozjel něco a nemá to brzdu. Se omlouvám, že jsem se rozohnila, ale to se nedá/ a pak vzala prostě čáru do toho křoví. Prostě jsem neměla šanci to vyřešit. Opřela jsem se tam o klandr a říkala si – asi nahlas?? – že jí prostě už zabiju. Šel kolem někdo kdo nás zná – a dobře, – ale já jsem ho bohužel nepoznala 😀 . Pravil. “ježíš! to je teda hrůza. To je mi líto. Vždyť Štajník tak hezky poslouchá…myslíte, že se to někdy povede??” To mi moc jako nepomohlo. Vyjela v ten moment ven z křoví, aby v pěti vteřinách, než jsem stačila cokoliv, předvedla to stejný?????????????????????????????? Následně jsem ji od sebe vyhnala a odešla jsem pryč. Dámy s chlapečkem, který toho byly svědkem si evidentně myslely, že jsem ji tam opravdu nechala a stály bezradně opodál. ‘A odešly až poté, co jsem tu čůzu připískala. Přiběhla ke mně a pak už fungovala dobře. Navolno jsme si to celý prošly bez potíží. NO NEZABIL BY JÍ ČLOVĚK??? ZABIL. zabil, zabil, pak by už fungovala.
No myslím, že Martin má pravdu – kdyby je člověk bral tak jak to je… usnadnil by si život. Ale na druhou stranu – člověk i ví, že to jde jinak, že se může fungovat jinak a proto se tak snaží. A zvlášť u toho vyjíždění. Co já mám vlastně za problém, proti tomu co máte s Žerykem!!! Jen je Tali prostě magůrek.
Detailista jestli jsem – noo asi ne, ale jsem tak nějak zvyklá fungovat na pohodu se psema, ne být furt ve střehu a očekávat, co pes provede. Mohla bych ji mít do konce života na vodítku a asi nemít problém, ale s ohařem do konce života na vodítku??? to je špatně. Proto se tak debilně snažím ji dovést k ovladatelnosti. Na vodítku už ji vlastně i víceméně s výhradama máme. No a teď …. to bez vodítka se to naučit…. Kdyby nehrozilo, že se něco stane, tak se tak vnitřně nešponuju. Ale žádnej z našich psů – a to ani těch, co nebyli naši – nebyl takhle magorskej.
Ad to vrčení – taky by mi to vadilo. Aaale na druhou stranu….. není vrčení jako vrčení…… když vezmu to česání.. Tam je třeba taky problém, že jo?… tak když zavrčí…co se stane? Já bych mu v ten moment řekla, že je truhlik, přestala a odměnila, to, že nechá abyyyyych se ho třeba dotkla hřebenem. VYdržels hřeben??? Beze slov??? No supr… tady máš ledvinku a tu si vybrakuj. A končíme. a za pět minut znova…. aby si zvyknul na p ostupný kroky. To by nešlo?
Každopádně věřím, hodně moc věřím, že tohle – to že mu člověk nemůže věřit – ho frustruje. Věřím, že to musí být hrozný…………. ne pardon všem … úplně dementní a dost náročný, přemýšlet za roh, zda mě pes, který u nás žije, za něco nekousne. Aaaach jo. Mirko – smekám, že to dáváte-opravdu.
Bígla na tebe! Toho bys od sebe vyhnala jen jednou.
Ale chápu tvoje požadavky, mám to stejně. To dáte, smiř se s tím, že některé věci trvají, ale dáte to.
Mirko, vrčení je velmi příjemný mezistupeň mezi kousáním bez varování a neřešením. Rozhodně příjemnější než to kousání 😉
Pokud potřebuješ manipulaci, která se psu nelíbí, dej náhubek a v klidu udělej. Pokud nepotřebuješ, postupně zvykej. A psa si přivlastni, pes bez pána, to není dobře a jemu není dobře.
Nojo vyhnání 😀 – jenže to je nejúčinnější forma, jak jí zdůraznit, že tohle opravdu ne. A pak jí můžu ukázat, že když bude fungovat, má nejen moji přítomnost, ale taky svobodu.
Já pevně doufám pořád, že to dáme, jen občas člověk zapochybuje-když má zrovna takovej úlet, ten přecvak ve vteřině. Kdyby ji měl člověk od začátku, bude to naprosto jiný. Ale pořád se ještě posouváme, jen se to teda halt posouvá zatr pomalu a sem tam člověku dojde dech. Nepomáhá ani to, že je taková pohrkaná, dohoukaná, pošahaná 🙂
edit – Mirko s tím vrčením – to má Petra svatou pravdu, je to komunikační prvek předcházející tomu vyjetí, tak by to člověk měl brát. A je jasný, že ale z toho člověk rozhozenej je, taky bych byla. Pořád být ve střehu, co mu zase přeletí přes nos, nicméně – a to je to důležitý – z něho by měl člověk vycházet. je to ze strany psa stopka a vlastně …jestli to dobře vyzní …. by ho člověk měl jakoby “podporovat”, nebo jak to říct. Aby se pes naučil, že zavrčení vlastně stačí. Respektovat to, že kdy říká stop, potřebuje to. takže zastavit tu činnost a vrátit se o krok zpátky v tom co se dělalo. Naodměňovat a zkusit od toho bodu, co zvládl popojít jen o půlku toho, co se udělalo než zavrčel. Já vím, že už jste toho fůru obrousili, podle toho, co píšete. A tak se to třeba po malých krůčcích zase ještě posune. Nicméně souhlasím s tím, že frustrující to je hodně. o hodně víc, než to, co řešíme my.
Petro, ne vždy to jde zastavit a řešit po “milimetrech”, to bych Vaška dodnes nenaočkovala. Takže je-li třeba, náhubek, klid, a postavit to jako fakt. Musíš mít ostříhané drápky/vyčesanou srst/očkování/… . Můžeš s tím nesouhlasit, ale to je tak asi všechno. A když už se to přehoupne do agrese, tak neustoupit. I kdybych kvůli tomu měla stříhnout dva drápky navíc, prostě zuby nic nevyřeší a končím tehdy až usoudím, že je hotovo (zezačátku třeba jedna tlapka). A pochválit a odměnit když to dal jen s vrčením, bez útoku. Vrčení je normální komunikace “mě se to nelíbí”, nic víc, nic míň. Nemůžeš to brát jako úplnou stopku. Jde-li, tak zastavit, vydýchat, podrbat, ale pak dokončit. Nejde-li, dělám vše pro to, aby všichni odešli vcelku, ale dané ošetření bylo řádně dokončeno.
No tak jasně, když jde o to, že to musí být, tak o tom žádná, to se to provede, se zajištěním a přes případný odpor a je to. ale já myslím pak – provést prostě nácvik, aby ten pes došel do klidu a zjistil, že není nutno vyvádět. Stříhání drápků, kapky do uší – to se prostě postupně obrousit dá a vyhnout se tak v budoucnu dalším stresům. Nutné ošetření, to je věc jiná.
Naodměňovat a zkusit od toho bodu, co zvládl popojít jen o půlku toho, co se udělalo než zavrčel.
to by mě zabilo, ne, takhle bych to fakt řešit nechtěla a nemohla. Prostě holt nemají dokonalou paničku (ani rodičku).
Tož já jsem jinak netrpělivá až hrůza, ale tady – viz třeba drápky u Ešusa, se to vyplatilo. Brtník šel u Rumíčka při kapání uší stejnou cestou, jak říkáte s Petrou a velmi se mu to nevyplatilo. Značně se ho bál. 🙁 – nejen toho kapání uší. A já chci, aby mi pes důvěřoval,takže pokud to není nezbytně nutný-což někdy pochopitelně je, jdu si to tak, jak říkám, tomu psovi dám prostor a možnost si to korigovat, ale pak taky pokračovat. Vižla je cíťa a Brtník už to dneska ví moc dobře. Zatímco se mnou Rumíček ty uši dá, Brtník nemůže vzít do ruky ani tu krabičku. Natož vyndat lahvičku. (bát se ho teda přestal, to jo 😀 ) . Já myslím, že není jen jedna cesta, každej pes má jinou nervovou soustavu, každej člověk jinej přístup i kdyby cesta byla stejná, takže co prostě jeden pes dá, další ne.
Jinak budu postupovat u vymazleného psiska, co se jen bojí, a jinak u psa co se sice taky bojí, ale byl už životem poučen a umí se postarat se o to, aby se ubližující ruce na nějakou dobu schovaly do obvazů.
Ani v jednom případě není na místě vztek a agrese! Když musím něco udělat, prostě to udělám. Pak psa uvolním, odměním… Víš kolik “zla” už jsem musela provést bíglovi? O to horšího, že nemůžu použít hlas. Kdybych dělala tohle po krůčcích, tak mi dřív shnije pod rukama.
Myslím, že asi mluvíme tak nějak v podstatě o tom stejným-jak říkám, když je muss, tak je to prostě muss a udělá se to, ale pak se snažím těma postupnejma krokama toho psa dovést k tomu, že se to dá i bez brikulí a dobrovolně. Nebo dobrovolně 😀 to von Rumíček se na to třeba ani dívat nemůže, to ne, hlavičku pěkně na stranu…. , ale dá to. na zavolání přijde, sedne si a vytrpí to. Když budu někde na trase a budu muset přejít roštovej most, tak ho prostě přejdeme, ale pak až to půjde, tak se naučíme na něm chodit bez štrézu na jeho straně.. Takhle to myslím.
No jak je,
mám čím dál větší problém se sostředit,což bohužel vzhledem k tomu ,že dělám s penězma je dost o hubu,no dnes 10 hodin v práci a nebyla kasička v pořádku nnneeee,no už se budu fakt bát tam lézt,z vybalování jsem vycuclá fyzicky a na kase psychicky-no a mlíka a gra nule a cukry v akci,taky pěkný kila za den v rukách a furt všechno musí být rychle rychle,no a dneska se mě motá celej den hlava,chjo
od smrti bráchy mám tak první 2 3 týdny v mlze jak kdybych viděla všechno přes sklo,
jako hlavně den po pohřbu v práci,no to prostě mazec,to jsem byla fakt duchem jinde
jako je to lepší,ale spíš mám takový vlny,jako tři dny nic a pak pic-ůplně to na mě padne,no pak mám zase pár dní klid
…jako potřebovala bych nějak zlepšit soustředění a nevím jak
utěšuje mě na tom,že daroval orgány,takže díky němu žije někdo jinej
jinak by mě to moc smysl nedávalo
…no a mám taky dobrý záchvaty apatičnosti,což prej teda není moc dobrý,jako,že naštvání by bylo lepší
to co popisujete u Tali nám dělá Žeryk u házení disků,jak vidí disk,tak neslyší,nevidí,z fleku by se nechal přejet a utem,
prostě čumí na Martina a nepřijde a nic,prostě vnímá jen ten disk,
jako když je ten disk na zemi tak čumí na Martina at mu ho hodí,a nechce za mnou přijí t a nic,normálně ho k sobě táhnu na vodítku jak kozu,po mě ho házet nechce,protože ví,že jsem ůplně neschopná cokoliv hodit dál jak 3metry
on by taky teda jako vůbec potřeboval něco na soustředění,protože někdy chce tak moc cvičit protože prostě nevnímá
je to zbrklon,ted tady chrní s Dafčou v posteli,
s tím vrčením-snažím se tomu předcházet a když začne tak to nějak tak jako prostě ho z toho nějak vykecat-jako třeba -uhni kousek,a aby ses jako nezbláznil,jako snažím se nějak aby udělal co chci a zároven aby vědšl,že na něj jako nejsem naštvaná
což ale pokaždý nejde,teda když jsem vytočená slušně tak je jasný,že to pozná,nekdy se prostě na chvílu seberu počítám do deseti a pak znova
Mirko,
to mě mrzí, snad se to brzy zlepší.
Jeden náš pes necvičil bez aspoň krátkého vylítání a druhý (špic) necvičí hladový, dalšímu psovi nešlo dávat příliš dobré pamlsky, páč se soustředil jen na ten párek a nebyl vůbec schopný pracovat.
S vrčením to děláme asi podobně. Já si navíc myslím, že není důvod skrývat své pocity. Jsem naštvaná, no tak jsem.
Mirko – je mi to moc líto, a vím, že čas se někdy hrozně vleče. Mrzí mě vždycky, že člověk nemůže tomu druhýmu pomoct. Jen s tím tak tiše bejt. Věřím, že brácha by byl smutnej, kdyby vás vidět takhle usouženou. Nemůžete si v práci vzít volno? Nemůžete jít na chvíli na nemocenskou – to nemyslím jít se hodit marod, ale jít za doktorem a říct mu, že se sypete, že jste ústy sto sáhů pod zemí. Tělo i duše si potřebujou odpočinout. Nejde to hnát do nekonečna. Moc by vám to pomohlo. Potřebujete klid na regeneraci.Nepůjde to? Jestli je to i otázka financí, tak – vím, že je někdy krušno, ale zdraví je fakt jen jedno a když to přeženeme, tělo se vzepře. A vy potřebujete fungovat i kvůli pesanům. Tohle co píšete je hroznej nářez. Nenajde se nějaká cesta, jak tělu dopřát to, co potřebuje?
Tali-žeryk – jojo ten rauš to je “moc bezva”. Já se i při cvičení snažím Tali klidnit – tedy nejdřív si hezky sedni, uklidni se a pak teprve se jde na to. A na začátek dám, když jsme doma, třeba klidový hlavolam, aby se soustředila. A až pak jdeme na nějakou pohybovou aktivitu. Ad házení………. to u svý osoby radši ani nekomentuju 😀 😀 . mám vychytávčičku – dálky neházím, ale kopu. Odcouvu psa a pak kopnu nártem 🙂
no nás je právě v práci málo,za tu dobu co tam jsem už tam zdrhlo lidí…a další nmoc nepřibývají,ale tak taky jsem nad tím uvažovovala,protože mě 2 dny po sobě chyběly peníze-tak to už bylo dost,jako jasně sem tam se mě i stalo dřív,ale toto bylo dost
no před týdnem mě to chytlo o půl paté ráno,naštěstí jsem měla od devíti do a odpoledne mě to přešlo,ale dopoledne mazec,prostě se klepu a jsem v křeči a do toho mám dělat a soustředit se na prachy,odppovídat na dotazy atd.,
dnes ráno mě to chytlo zas-mám do neděle volno
v půl sedmé jsem vstala-noční můry jak hrom-bych se mohla živit natáčením hororů….,v osm jsem šla do lesa-mlha,nikde nikdo-našla jsem pár bedlí,všude pavučinky,ticho,klid,jako super,psi se vylítali
došli jsme dom a tam zas třesavka a na omdlení,tak jsem vysála,převlíkla peřiny,umyla nádobí-jako stylem hlemýžd,přešlo to odpoledne
takže nad doktorem občas uvažuju
tak nějak jako se stydím,protože si říkám,že jako všichni to zvládli,
a já to jako všecko nějak moc to no,
prostě,že si jako všecko moc beru,no su ostuda
já a házení-kopec a míček nebo kolečko směrem dolů
No, všichni to zvládli, já si vzpomínám, že jsem před lety jako mladý odolný flegmatik po ztrátě manžela několikrát přemejšlela, jestli se půjdu oběsit nebo vykoupat (vana mě uklidňuje). Vzpomínám si i na to, jak jsem měsíce ležela v posteli od devíti a usnula ve tři, ve čtyři ráno.
A taky na to, že jsem usínala s brekem každou noc.
MOžná člověk nemusí trpět za každou cenu jako kůň.
Kachno!!! Nikdy jsem o tom nechtěla mluvit, abych nevyvolávala vzpomínky v blbej moment, ale………….. nevím, jaks tohle mohla přežít. Nevím, neumím si to představit a musí to bejt strašlivý. Ale je moc dobře, žes to přežila, kvůli tý tvý svatý trojici co máš doma. A Michalovi.
Mirko – myslím, že tak jak to napsala Kachna……….. k tomu není moc co dodat, napsala to moc výstižně. Prosím, uvažujte o tom doktorovi čím dál tím víc. Odchod někoho velmi blízkýho je hodně náročná věc, opravdu náročná. Pro duši i pro tělo. řekne vám to každý, kdo si tím prošel a taky doktoři, ať už doktoři přes duši, nebo i ti obyčejný, např, dobrej obvoďák.
To že je v práci málo lidí, to Mirko není váš problém v tom smyslu, že je to celé špatně nastavené a to není ve vaší kompetenci. Vím, že nechcete nechat ostatní ve štychu. ALE VŠECHNO MÁ SVOJE HRANICE, opravdu. Vy je teď možná nenecháte ve štychu, ale pak se sama vysypete. A to je za á už v tom štychu necháte na hodně dlouho a za bé, třeba nebudete mít na to, do tý práce chodit vůbec!! Píšu to takhle nasyrovo, ale píšu to proto, abyste sama zůstala v pořádku.