Pro dnešek, tedy pondělí máme plán.

Vyrobil ho po snídani Brtnik. Koukal do mapy a vymyslel, že půjdeme na Anenský vrch. Výlet, kde nepotřebujeme auto! Jdeme přímo od penzijouna. To je supr. Vyrazili jsme, jakmile se ohaříkům slehly pupiky po snídani. My si mezitím dali kávičku, připravili batoh, ledvinku a šlo se. 

Jen kousilínek po silnici, ale mezi moc krásnýma domečkama (kde v plotech rostou mraveniště). To by tu hned člověk bydlel, tedy ne kvůli mraveništi, pochopitelně 😀 ). A to si vždycky říkám, že bych si přála být bohatá, abych mohla ty domečky opravit a vdechnout jim život. Místo vdechování života jsem s ostatníma pokračovala dál a užívala si výhledů. Na rozcestí jsme potkali rodinku se spoustou malých dětí, který považovaly Talinku za dalmatina. Inu fleky 😀 . 

Kousek za rozcestím byl lom. Lom s tak krásně čistou vodou!!!!  Taliprdnice tam okamžitě zajela a stala se jen těžce ovladatelnou. Moc mě mrzí, že jsem nestihla vytasit ten telefon včas. Viděli byste magora, co nejdřív fascinovaně čučí na klacky trčící z hladiny, pak hodí šíbru, až vyleje polovinu vody z lomu a poté usilovně pádluje, jak o život k těm klackům. A když tam dopádluje , vrhne se na jeden z těch klacků a lomcuje s tím v domnění, že to urve.

Neurvala. 

Tak plovala dál, aby zjistila, že tam je to taky marný.

Rumíček zvostal všema čtyřma na zemi a chtěl jen míček.

Nějakou dobu to vypadalo, že dál než do lomu se nedostaneme 😀 , ale nakonec se podařilo odejít. A šli jsme dál, lesama, cestou necestou, na který byly srdcový louže:

A rostli pejsci jako z vody 😀 

 A sem tam nějakej malej viklan:

A nebo ohař na pařezu:

A taky krásnej vřes:

Mají ho tady opravdu nádherně vybarvenej a žádný ubohý keříčky.

Všimla jsem si taky, že tady mají zvláštní pyramidální kameny, tohle je ten první, kterého jsem si všimla, ale nebyl poslední: 

 

Celou dobu v krásných lesích, nechybí vám nic a máte všechno.

A pak jsme došli na Anenský vrch:

Krásný a zvláštní místo, s křížovou cestou, kostelíkem a opravdu zvláštní atmosférou. U křížový cesty, kterou jsem chtěla původně vyfotit celou, jsem se zasekla u výjevu přibíjení Ježíše na kříž. Nějak se mi z toho neudělalo dobře. Ví se o mě, že furt hudruju, že sobecky na každém místě nebožáka furt věšíme na tom kříži, nikdo ho nikdy se soucitem pod ten kříž třeba neposadí, aby furt kvůli našim hříchům nemusel trpět. Ale to přibíjení je ještě strašnější teda.

Tak jsem vám to prostě nevyfotila, no. Neuvidíte to. Ale výhled do dálky jo:

 

Akorát, když jsme odcházeli, přicházela babička s dvěma vnučkami, které nadšeně jásaly, že vidí dalmatina 😀 . Aby dalmatinů ten den nebylo málo, tak když jsme překonali úsek vedoucí po silnici, přivítalo nás na kraji vesnice za plotem jednoho z domů ščenátko dalmatina. Krásný a sladký. Půlroční, jak jsem se pak dozvěděla, když dorazila její  (páč to byla fenka) panička. Stelinka, jak se fenka jmenuje, je opravdu sladký stvořeníčko. S jakou láskou a něhou mi ožužlávala ruce. S paničkou jsme se u plotu zapovídaly, jak jinak, než o psech 😀 . A já se pak v rámci horovu zeptala, kde by se tu dalo najíst. U babičky, dostalo se mi odpovědi. A tak jsme zamířili k hospodě u Hraničáře, kde tedy je ta babička.

Jenž nás zachránila před smrtí hladem. Neb správně mají vždy v pondělí zavřeno. Babička nás vzala dovnitř s tím, že udělá výjimku, když jí vnučka volala, že nás tam posílá, aniž si uvědomila, že dneska je zavírací den.

Dostalo se nám dobrého guláše a vynikajícího Bernarda. A taky různýho vyprávění. Ohaři dostali tatranky, za který pak oba na závěr, jako poděkování, vysekli poklonu a dostalo se jim ovací. My pak dostali pohledy a radu kudy domů.

Putovali jsme, jak jinak, moc krásnou krajinou. S občas velmi zajímavými prvky.

Nepotkáte často v krajině židli. Na louce. Obrostlou tak trochu mechem. 

Tak jsem si na ni chvíli sedla pozorovala krajinu. Ohaříci mezitím dělali motýla Emanuela, nebo jak se ten podivuhodnej maník ve Večerníčku o Makový panence jmenoval. Prostě si jen tak poletovali loukou. A my pak, ne až tak poeticky, po nějaký době tou loukou šlapali dál.

A dál zase lesem, plným zeleně a nádherných kaluží plných vody z předešlého dne a zase dalších pyramidálních kamenů, jsou tu fakt všade:

 

To už jsme se blížili k zámeckému parku v Lipové. A já si v lese, kousek od cesty našla úžasný bažinatý jezírko:

Dorazili jsme k zámeckému parku s rybníkem, kde se ohaříci smočili a kde nás přišel přivítat pravděpodobně zámecký pán v podobě neohroženého bišonka, který nás dovedl až k samotnému zdevastovanému a nyní opravovanému zámku,

kde se s námi rozloučil.

Jít lipovou alejí dál s námi nechtěl. Nějaký prastarý lípy, mu byly ukradený. Nám ne, bylo co obdivovat:

Pak jsem konečně narazila na místo, kde chudák Ježíš nevisí, ale odpočívá na klíně svojí maminky. Poprvé, poprvé jsem takhle venku viděla, že ho nepověsili, ale dovolili mu spočinutí:

Splnilo se mi, i když trochu jinak, neposadili ho na lavičku pod křížem 😀 , ale nemusí viset.

A já si mohla opodál zase sednout. Na tu lavičku právě a nejen já:

Od lavičky už to domů nebylo nijak daleko, ale  nohy tu přestávku dost ocenily 🙂 .

Jako den předtím, ohařiska popadali na pelechy a my je zanedlouho následovali.