Teprve letošní první. Protože s Bubi byl pak trošku jiný režim a před tím nebyly takový horka.

Ale stála za to, řekla bych. Soudě teda hlavně podle toho, jak pak ti dva vytuhli. Šak jsme jim taky dali pořádně do těla. A my si u toho dost zaodpočívali. Neb nám toho po tom náročným betonovacím a štěrkovacím víkendu bylo zapotřebí. Takové příjemné statické venčení to bylo.  Pro nás.

Pro ty dva naopak. A Tali ječela už v kufru auta, už když jsme přijížděli k vodě. Jak to sakra pozná, že tentokrát ten rybník nemineme? Nevim, ale ví to. Asi tedy pravděpodobně se jí spojí náhodně v tento moment neurony a informace, kterou poskytnu již doma: “Jedeme se koupat ohaříci!” /nevím proč říkám jedeme se koupat, když tam já nevlezu 😀 /, zapadne v tý její mozkovně do nějakýho správnýho otvoru a když poté k tý informaci do otvoru připadne ještě pohled na rybník, secvakne se to. A spustí to sirénu. A ta teda nejde moc vypnout. 

Budiž jí ku chvále, že dokázala sedět ukázněně v kufru a nevypálila se bez dovolení do vody hned přímo z něj.  (Nemám ráda, když se pes vystřeluje z auta do prostoru bez dovolení, a taky to všechny důsledně učím, s Tali šichta – to víme, a i po těch letech by ráda měla tendence…)A budiž jí pak ku chvále taky to, že když dostali volno a vběhli si do vody, tak když z rákosí posléze vylítla kachna, tak nejen, že se od ní nechala odvolat, když moc dobře ví, že ve vodě na ní člověk tolik nemůže (zas tak blbá úplně nejni :D), ale taky poslechla, když jsem jí pak zakázala se do rákosí vracet.  Protože, co kdyby tam byli mladý, že jo. A to je u ní majstršty, odvolat ji od rákosí. To má od mládí – předpokládám, že k tomuhle ji vedli a nebo to má prostě jako hodně dobrou vlohu. Pracovat v rákosí ji baví moc. Myslivec by býval ocenil, kdyby na ni měl trpělivost. Neměl, to víme. 🙂

A nemá ji začasto u vody ani pánik, takže to bylo jako vždycky, Tali jsme si pod křídla vzala hlavně já, protože při návratu to znamená ji usyčet k tomu, že se nepůjde s aportem flákat do rákosí, ale pěkně přinese, předsedne, odevzdá, počká, nevypálí za odhozeným aportíkem, naopak, vypálí, až se jí řekne. Aby to mělo nějakou štábní kuldůru. A zatímco Rumíčkovi házel jeho plovací skaláru pánik, já pracovala s tímhle potrhdílem. Abych zvýšila atraktivitu odměny, sem tam jsem s ní po přinesení o její plovací granát na šňůře bojovala. To jí pak oči svítily nadšením a posléze , když letěla vzduchem, ječela jak Xena bojovnice. Následoval vždycky mocný úder o hladinu a vlnobití jak v Aquaparku 😀 😀 . Blbý bylo, když se hodilo neorganizovaně, to pak Rumoušek přišel o svou skaláru, protože uječená Xena pádlovala, co to šlo, aby posbírala po hladině úplně všechno a s držkou narvanou aportkama hodlala zaplout do rákosí 😀 . Úplně ji vidím někde na honu 😀 😀 😀 😀 😀 😀 . Jak už za kanonády výstřelů neorganizovaně vyráží do vzduchu, letí, ječí, způsobí tsunami na rybníku a pak za zvuku vlastní sirény sbírá popadaný kachny a mizí s nima následně v rákosí 😀 😀 

Mým úkolem bylo vyšťárat delikventku z rákosí, resp. spíš jí nedovolit do rákosí vůbec zaplout. Páč aportky sice fajn, ale je mi jasný, že jak by tam načmuchla pach nějakýho vodního hlodavce, aportky by byly zapomenuty a když bych ji pak přivolala, zůstaly by tam. Známe svý Pappenheimský, nebo který to byli. 

Pak jsem si sice na chvilku vzala i Rumouška, ale skončilo to velmi záhy, protože ti dva se po pár hodech moc nedohodli – myšleno Brtnik a Tali a ona odpochodovala s aportem zpátky za mnou. Po nějaké době přijelo na hráz auto, vystoupil chlápek a bylo vidět, že má s sebou taky pesana. Stáhli jsme si ty dva k sobě, než zjistíme, jak to tamti mají. Hezky to měli. Pesan taky nadšenej aportér a plovač, takže jsme si nijak nevadili a fšicí se soustřeďovali na svoje. A než jsme odcházeli, objevila se naproti další nadšená aportýrovací dvojice.  Léto v plný parádě 🙂

My jsme pak hodili domů auto a šli všichni ještě dolů ke koupališti na jedno točený. Teda my dva, ale ty dva jsme vzali s sebou. Protože socializace není nikdy dost. A …….ano, ukázalo se, že není. Protože……….. jehehééé, bylo to ftipný hrozně. Jen pánik s tím měl problém teda, páč tyhle věci von nerad, když se pes chová nestandardně. Ale chápejte….. když po hladině plove hlava a mizí a objevuje se a mizí a objevuje se a nemá tělo!! 😀 😀 😀 😀 😀 . Tak to je pak problém 😀 😀 Kupodivu i pro Rumíčka. On na rozdíl od Tali, která to měla za podezřelou věc, nabyl dojmu, že je zapotřebí jít zachraňovat 😀 . A co teprv potom, kdy do vody skákali dva kluci. Změnil se pod stolem ve kvokající slepici, která trpěla nemožností letět zachránit nebohé a ležela vedle pískající konvice, která monitorovala podezřelou mizící a objevující se hlavu 😀 😀 . A pánik z toho měl hlavu v dlaních. Když pak jeden z kluků vbíhal do vody kolem Rumíčka, už to Rumouš nevydržel, zvedl se a chtěl ho běžet zachránit. Byl potupně uvázán na vodítko. Zvukovým projevům ovšem vodítko zabránit nedokázalo. Vhodně se s pískací konvicí doplňovali. Naštěstí jsme šli opravdu jen na jedno. Ale! Budem muset zajít častěš. Aby se nám ta mizící hlava a potřeba zachraňovat trošku ochodily 😀

Mimochodem – když jsem si teď ověřovala, zda to píšu správně ty Pappenheimský, dočetla jsem se velikou zajímavost, tak vám ji sem prdnu, může se hodit a člověk bude za chytrýho.

Původně totiž “znát své Pappenheimské” mělo opačný, oceňující význam, neb se jednalo o pluk hraběte Pappenheima a tento pluk byl znám a obáván pro svou efektivitu a brutalitu, takže když tohle Albrecht z Valdštejna řekl, bylo to míněno jako ocenění, neb on měl Pappenheimské na své straně.