Protože.

Už 14 dní mám Talinku. To je co? Mám roztomilou Talinku, co si s náma ráda hraje. Mám hodnou Talinku, která ráda dělá, co se jí řekne. Mám hodnou Talinku, která už NA ZAČÁTKU vycházky dokáže přijít a bez zavolání se vysmátě ohlásit (a pak se přihlásit o odměnu, ale to je v pořádku, zaslouží si ji, to je jasný) .

Mám Talinku a je to úžasný. Nevím, jak dlouho nám to vydží, ale je to fakt skvělý. Ona funguje tak, jak  je mi vlastní a chce tak fungovat. A to je na tom to nejlepší. 

Mám teda teď plné ruce práce zase jinak, protože musím makat, abych stíhala všechny tři, i vzhledem k tomu, že Bubinka má teď radostné aportýrovací období a já pomalu nestíhám odebírat kapsičku, co mi vždycky hnedle přinese, mrskat Rumíčkovi s házedlem dálky a přetahovat se s Taliprtkou o házedlo. 

V to pondělí se jevilo větrně nevlídno, ale asi i počasí naznalo, že tu krásu nebude kazit, tudíž se vítr značně utišil a tak bylo na loukách moc příjemně. Však jsme tam taky trávili čas až do tmy. A byl to, věřte mi (a já vím, že věříte 🙂 ) moc hezky strávenej čas. Protože tam s námi nebyl zupák, kterej furt musí tlačit na pilu. Byla jsem tam jen já a moji tři ohaři. Jednu chvilku i čtyři, protože se s námi vydal i Mouses. Který s námi řádil na krajní loučce, kde jsou kotouče slámy.

Rumíček byl ščastliv, že bude hopikání – ostatně si to sám i zorganizýroval, páč se okamžitě k jednomu nařítil a hópnul nahoru, kde stál jak hrdej pán fšech kotoučůch 😀 . A dával najevo, že má být náležitě oceněn a vyceněn a přeceněn 😀 . To jsem také učinila a poslala ho hned na další kotouč. Ten už ovšem obsadil Mouses, kterýho vpád Rumíčka trošku poděsil. Ne tolik ovšem, jako posléze vpád Taliprtky, kterou jsem tiše přivolala od myšoďůry a vybídla ji, ať taky hópne tady sem a támdle na ten a zase zpátky a tak tam s Rumíčkem hópali jak dva cirkusáci. Aby to nebylo Bubince líto, obíhaly jsme spolu jeden z těch kotoučů a ona se mohla radovat, že mě stíhá a dopadá. A dopadala mě tak intenzivně, že jsem za chvíli musela já popadat dech 🙂 .

Mrzí mě občas, že nemám dvorního fotografa, který by za námi chodil a tyhle chvíle zachycoval.  Pak byste viděli úžasně uleknutýho Mousese, Mousese kterak důležitě sedí nahoře a pak si dává pečenej pamlsek. Tali jak skáče jako divá, Rumíčka, jak se řehtá, Bubinku jak se směje…… to jsou věci, který fakt penězma nelze zaplatit. Nejvíc bych asi dneska zaplatila za moment, kdy Tali ukořistila v boji se mnou házedlo a pak si ho jen tak hrdě nesla a čučela  na mě. Žádná potřeba zkoumání myší, nesla hrdě házedlo a to byl její úkol. Moc hezky se na to dívalo.

Mezi koňskejma ohradama jsme si dali naše obligátní pochodování pospolu a pak uuutykáme!, ale…….. přivoláváme. A Taliprtková předvedla – helejte to se u ní vidí tak jednou za deset let- votočení na pětniku!!!!!!! Nekecám Petrs, nekecám, fakt. Zasmykovala a byla u mě nejprvnější z prvních. Oj, duše se mi třepotala přetékající radostností 😀

Ešče třikrát jsme si to takhle k radosti všech tří střihli, páč i Bubrdli tahle blbina baví. A tu jsem posléze, když jsme doběhli na kraj louky, začala stíhat. A vona poctivě prchala! Tali jsem nechala její prostor pro myší doktorandskou  práci a vzala si do parády následně Rumouše, kterýmu jsem provětrala faldy. A v mezičase využívala Tali nadšení pro přicházení a tak jsme si zacvičili párkrát krásný přivolání s nadšením a za odměnu bitku největší. To už jsem byla zahřátá tak, že i kdyby foukal ledovej vichr jak v Antarktýdě, bylo by mi to fučik. 

Leč bylo opravdu příjemno. A toho se právě držela i nadále Taliprtka a tak jsme si hráli a radovali se, jak kdyby nevim co. 

A byl to ten den asi něčím speciálně vokořeněnej den, protože!! Protože helejte se stalo něco dosud opravdu  nevídanýho. Venku, nevídanýho. Doma jo, to se vidí poměrně často, ale venku, zatim nikdá. Tali se totiž pak při návratu domů pustila s Rumouškem do strašlivýho bitkování na loučce u sousedů. Dostalo to jejich bitkaření takový grády, že jsem to až musela trošku mírnit. Aby náhodou v zápalu bitvy nevlítli do silnice. Ale nechtělo se mi to kočírovat, nechtělo. Protože ti dva si to tak užívali. A já je vlastně takhle povenku se masakérovat moc neviděla. Jen kdysi párkrát na loučce za barákem v Prahé, ale jinak má Tali moc práce na to, aby ostatní vnímala. Dneska ale ne, dneska byl obecně asi vzácný den a bylo to moc pěkný. 

Když dořádili, sešikovala jsem si je před silnici a ti dva šli s jazykama na vestě dom a Bubi cupitala spokojeně vedle mě. 

Moc krásný venčení, vám řeknu, moc krásný.