“Proč herdek ta ženská tak magoří??? Dyk sme se teď tak hezky prolítali dvě hoďky v přírodě a tak by teď, dle mého denního rozvrhu, mělo následovat pečlivé připravování mého večerního menu, ne?

A vona místo toho tahá tašku, batoh, divný prkna, divný boty, haldu hadrů. Že bychom zas jeli s nákladem do outulku?? No ale tetkon vytáhla můj batoh!! Můůj batoh! A rve do něj MOJE MISKY. A granule!! Vona snad chce splnit všechny svoje výhrůůžky??? Že by mě fakt narvala do útulku???

No ale vždyť jsem teď celkem poslušnej, ne? Aspoň teda já si to myslím. Ale!! Už tam narvala i Mecháče! Mýho Mecháče! A slečnu Slepičku taky!! Halóó, Pánčičko, já už fakt budu hodnej, hele, hubišku na to, jo????” (….a už mi rve ten svůj mokrej rypák do obličeje, aby mi to balení pořádně zpestřil a doprovodí to tanečkem s náležitým hudebním doprovodem…)
“Ááá, asi to moje šmajchlování zabralo. Baba dala batoh vedle do pokoje, tak jí to snad přešlo, ale budu muset bejt chvilku opravdu za hodnýho, když už mám kufry skorem za dveřma. Hlavně už by mohla přestat lítat po bytě s hadrama jak Žižkovský ženy na Spartakiádě a měla by mi hodit něco na talíř” (…že se, na rozdíl od páníčka, své večeře Zrzavohubec dočkal s minimálním zpožděním mu bylo fuk, protestoval jako kdybych ho mínila nechat vyhladovět…) “Konečně něco do žaludku a můžu se jít svalit. Zítra mě – podle rodinného rozpoložení – čeká tutově fůra práce!

A taky jo. Ráno celý ten povyk pokračoval. Pánik šedesátkrát ven k autu, šedesátkrát zpátky a stejnak to zase vyhrál. Byl v autě – pochopitelně spolu se mnou – zase dřív než Pánčička. Vona dycky přestřelí na startu a pak už nemá asi síly na finále. Do auta se nařítí jako poslední. A pak se ještě 2x vrátí – asi že aby si to natrénovala napříště???
Nevim. Ale je prostě za tu brzdu. My chlapi už dávno usalašený na svých místech a vona furt v luftě. Jak jsme vyjeli, uklidnil jsem se. Nabrali jsme zcela jiný směr než k útulku. Takže baba zase jen planě vyhrožovala, mám to v suchu! Vypadá to dneska – podle přetížení auta – na pořádnej vejlet. To nebude žádný – jedem na Řípu – a stejně tam žádná nebyla, jen takovej kopec!. Tohle vypadá na dýl. Šacuju to na dobrou zábavu.

Mohl bych bejt prorokem! Dojeli jsme kamsi a už to vypadalo, že bychom měli zastavit, ale oni se nějak nemohli pořád rozhodnout či co? Nakonec teda už zastavili – na takovým dost nevhodným místě. Divnej barák, všude binec – asi tu nemaj psa, co umí nosit věci do koše?
Koukali po sobě a pak teda Pánik šel do toho baráku. Ona furt jen kroutila makovicí a mumlala si něco v tom smyslu, že to si snad tady někdo děla srandu, ne? Pak vyšel Pánik a šli spolu do toho divnýho domu. Když se oba vrátili, nabyl jsem z jejich řečí dojmu, že jsme se stali bezdomovci. Prý, že nemáme kde spát a budeme si muset něco najít!  Mně to bylo jedno, já svůj pelíšek vozím s sebou v autě, ale co voni? Tvářili se teda dost nešťastně.” (…no aby ne! Když si vyberete ubytování, pošlete požadovanou zálohu a na místě zjistíte, že nabízené služby rozhodně neodpovídají popisu? Nejsme žádní rozcapenci, ale když zaplatím, chci aby to, co za ty peníze dostanu, jim taky odpovídalo. Nečekali jsme Hilton, ale rozhodně ne něco takového. Takže nám nezbývalo než, buď si najít něco jiného, nebo frčet domů.Zvolili jsme první variantu a podařilo se nám sehnat ubytování v malém rodinném penzionku. Skvělém penzionku v Bedřichově, který patří mladé rodině s dvěma kluky, dvěma kavalírky a jednou úžasnou ptícou jménem Lórinka).

“Jak sem řek! Mně to bylo fuk, ale voni furt jezdili sem a tam, už se šeřilo a já si říkal, že jim už začíná být asi ouvej, dyž jsou takový schlíplý. I líto mi jich bylo. A mě, jak mě bylo líto. Šak jsem se ani pořádně nevyběhal. Ještě štěstí, že jsme to v pátek neodbyli a tak mi to ani tak nevadilo. Všude kolem lesy a tak jsem si říkal, že až zastavíme, tak si to stopro vynahradím. A i jo. Vynahradil.
Konečně začali být zase veselí, zastavili u nějakého nového domku a nastal klasický vybalovací tanec. Jéénže, jééénže! Nejdřív mě přišli uvítat DVA psi! Malý, ale byli dva! A to já jak je přesila, tak jsem kapek nejistej. Tak sem bublal. Ale těm dvěma to bylo šumák! Chápete to?? Já tady na ně bubububu a oni se furt kolem mě šmrdolili. Tak jsem nakonec začal pískat taky a pak jsme i všichni chvilku hopsali. Ale jen chvilku, abych si zase moc nezadal.

No a potom!! Lidi! Děs a hrůza! Když jsme vlezli dovnitř – hezký a útulný to tam bylo- leč!! No to ste nikdo ešče neviděli. Voni vám tam mají v obří kleci nějakýho zmutovanýho fógla!! Kosťa je proti němu neviditelnej!!!  To jsem se opravdu leknul! Moc. Protože – když jde proti vám Kosťa – tak dobrý, to máte ještě šanci na přežití, maximálně hrozí amputace nehtu a nějaká modřina. Ale todle?? S takovým zobanem?? No dyk by mě to mohlo i zabít!! Dejte pokoj! Jo – dejte pokoj, chci vědět, který je náš pokoj, páč tady je nebezpečno.” (…a k všeobecnému veselí si odvlekl pelíšek do patra).

“A tak jsem se radši zpočátku držel při zdi. Páč jeden nikdy neví, co takovýho pernatce může napadnout, že jo? Dal jsem si véču – sice granule, ale nešť, hlavně že nebude v žaludku prázdno. A pak jsme všichni ještě vyrazili do hospody – páč oni dva při tom úsilí, jak získat střechu nad hlavou, úplně zapomněli na jídlo. A to já ne a hezky jsem se v hospodě přihlásil o svůj desátek, vysomroval si rohlík a po návratu na pelíšek mohl spokojeně chrápat.
A ráno jsem mohl po snídani vyrazit do akce. Počasí nám přálo. Jen mi nebylo jasný – ostatně, lidi asi nikdy nepochopím – proč s sebou na výlet taháme ty dvě prkna?? Já mám rád velký aportíky, ale tohle se fakt jako nosit nedá. Tak co s tím? Blbost nějaká. No dyk jo, furt to říkám, že lidi jsou blázni. Vona si ty prkna přilepila na takový velký boty, stoupla si do fronty dlouhý jak za socáku fronta na maso, pak se drapla nějaký tyče, zamávala nám a tradáá, odfordila po kopci někam nahoru.

A Pánik mě za ní nechtěl vůbec pustit. Co to je za blbou hru? Než jsem zaklepal ušima, byla už zase dole, spokojeně se řehtala, něco plácala, pak se zase drapla tý tyče a tradáá, šup zas nahoru. Beze mě! Nevěrnice! Ale já jsem našel hned způsob, jak se pomstít. Všem! Všem! Potkal jsem totiž o fous vedle mladou šťabajznu! Nooo! A jak holka voněla!! Moc prima děvčica. Tak jsme si šli spolu hrát. A zabralo to! Zabraloooo! Netrvalo to moc dlouho a konečně jsem dosáhl svého. Pánčička sice něco říkala o sněhu na zabití, ale já vím svoje. Jak zblejskla tu šťabajznu, muselo jí dojít, že to se nedělá, takhle mě opouštět. Že by taky mohla jednou litovat.

Odlepila prkna a šlo se konečně na pořádný výlet. Na nějakou Královku. Ale mě to bylo jedno. Hlavně, že jsme všichni pohromadě a V LESE!! V krásným, bukovým lese, plným vůní a překvapení. Nahoře byl pochopitelně nákup tatranky, když oni si dali pivo a pak už jsme mazali dál. Na Prezidentskou chatu. Prezident tam teda žádnej nebyl – což mi vůbec nevadí, ale byl tam záchranář Ben se svou paničkou. A Ben je prima chlapík, tak jsem se ani nebál, ani nebublal a tak jsme se tam chvilku všichni zapovídali a najednou se zjistilo, že Ben, ač z Liberce, se zná s Airou a Ennie, což jsou dvě výmaří holky, který znám z Prahy. No svět je fakt malej, tak až se zase s holkama potkáme, musím jim vyřídit pozdrav.
Cestou do Bedřichova jsme byli skoro pořád sami až na dva tůristy, který byli unešený z mýho kozího poskakování, třískání se klackama do hlavy a zapadání do starých mokrých závějí. Dokonce i mou rasu odhalili správně. Nevím, co říkali, páč mluvili divně, ale to Magyar vizsla řekli docela správně. Zkrátka jsem si to fakt užíval, takže večer jsem pak v hospodě padnul pod stolem, spíš z povinnosti sežvejkal desátkový rohlík a těšil se, až se dostanu do pelíšku.

Hnedle zrána jsem vdechnul misku granulí a pak se dole v kuchyni seznamoval s tím nebezpečným pernatcem. Ještě štěstí, že jsem od Kosti fakt zvyklej, takže jsem si neuříznul ostudu, když TO proneslo něco jako Lóora, poď. Pocéém, Pluto poď. (…náhodou Lórinka je moc milé stvoření, ptačí miminko. Devítiměsíční papoušek Ara, která se nechá drbat, nejvíc ze všeho miluje, když vám může dumlat prst, způsobně si vezme nabízený kus banánu a už má i dar trefit se svou hláškou do situace – to když bylo v penzionu školení učitelů, paní ředitelka měla jakýsi vážný proslov a do toho jí Lórinka skočila svým prohlášením “Noo, to víš že jo!”, učitelé prý lehli a vážná paní ředitelka trvala na odstranění pernatce. Takže Lorís byla vyhoštěna. Všichni jsme byli z Lórinky prostě unešení).
“Já jsme teda unešen nebyl, jak jsem zjistil, je to prostě normální, jen líp vobarvenej bažant, ale byl jsem rád, že je teda ten bažant zalígrovanej v kleci. Zóbák to má fakt festovní. Ale jako zábava, než se oni nasnídají, to je celkem dobrý, když to teda okukujete z bezpečný vzdálenosti. Konečně se teda vykýblovali a mohli jsme vyrazit za dobrodružstvím. Dneska prej rovnou. Žádný prkna. Prej blbej sníh, či co. No to je fuk, hlavně ať už vyrazíme. Vyrazili a posléze i dorazili. Teda spíš zarazili, páč u přehrady Smědava zavřeno, objížďka 50 km. No to bych teda v autě už asi zcepeněl.

Naštěstí Pánčička má v hlavě taky občas mozek a tak vynalezla náhradní program. Krásný výlet na Vodopády na Černé říčce. A to teda bylo. Úplně jsem hopíkoval nadšením. A nechápu, proč mě teda v určitých momentech od sebe odháněli? Že by jim vadila ta kláda v mojí hubě? Nebo, že by to bylo tím ledem na úzké cestičce vedle strmýho kopce?? Tam jsem se i já tak trošku rozbruslil, ale pak jsem zapnul zimní řetězy = vytáhnul svoje vytahovací drápy a bylo po problémech.
Nechápu, proč tam furt házeli ty baletní figury a Pánčička jódlovala. Asi nadšením. Tak jsem jí šel vždycky ještě pomoct. A zase mě nedocenila. Získal jsem několikero titulů, ale prezentovati je zde nebudu, páč se nejedná ani o nějakého RNDr. nebo aspoň BOBa či Bobše. Znělo to spíše jako Ty blbče!

No ale zpátky k tématu. Kdo jste ještě na těch vodopádech nebyl, honem to napravte, protože to je místo stejně krásný, jako jsou Vodopády na Jedlové,kde jsem byl v létě. Stejná divočina, stejnej klídek. Když teda odmyslím, ten její jekot, když jsem se k Pánčičce přiblížil s kládou v hubě na poledovici. Jenom ti vlci tam chybí. Pro mě teda hlavně vlčice, ale je fakt, že by jim to tam moc slušelo. Místa pro ně jako stvořený.
Cesta dolů teda byla ke konci tak trošku jako tipovací soutěž s názvem Podaří se pánčičce sjet ledovatku, aniž by skončila dole v rokli v řece? Nebo to tentokrát neubrzdí, nevytočí zatáčku a my přijdeme o kuchařku?? Je vidět, že holka ten řidičák kdysi získala právem, pokaždý to vytočila a dobrzdila. Naštěstí, páč kde dneska seženete zdarma dobrou pracovní sílu? Pravda na dovče to šidí, takže jsem zase měl v misce jen granule, místo pořádný flákoty, ale byl jsem tak zřízenej, že jsem to vděčně vdechnul a upadnul do bezvědomí.

Abych opět ráno radostně protáhl své tělo, vcucnul porci granulí, z dostatečné vzdálenosti očíhnul obřího pernatce a s lehkým odstupem se pozdravil s kavalířími majiteli penzionu Bostonem a Plutem. Pluto se mi náhodou líbil. Byl by to prima kamarád. Jenže on zas nerad velký psí kluky, furt se schovával za bráchu Bostona a to mě teda fakt jako rozčilovalo.  No ale jinak dobrý – taky si přece nerozházím domácí, že jo?
Ale stejně to nechápu přece nejsem jako ten bernardýn Emír odnaproti, který má 90 kilo. To chápu, že se Plutovi nelíbí, to nejni pes, to je chlupatá stodola a taky jsem mu to-teda Emírovi- řek, když jsme se potkali. (…jojo, řekl mu toho spoustu, pitomec. Ještě štěstí, že Emír, je pes s povahou odpovídající své velikosti. Takže na Ešusa jen kouknul s výrazem – Ty mi taky, vole! – a šel si dál po svých. Ovšem je pravda, že Emírek je fakt tak trochu chlupatá stodola – no má prý být po kom, jeho tatínek má 120 kg! Podařilo se mu -nechtíc vyděsit i Davida, který si šel umýt ruce do potoka a když se otočil, měl před obličejem obří psí hlavu, která mu dýchala přímo z ksichta-do ksichta.

A jeho před-předchůdce zase  nechtíc kdysi vyděsil majitelku penzionu. Bylo to v dobách, kdy se penzion dostavoval, navezli k němu spoustu hlíny na vyrovnání pozemku a paní šla s krumpáčem to trochu ukopat. Najednou se vedle zhmotnil obří bernardýn a lehnul si vedle. Jakmile kopat přestala, pes se začal zvedat. Tak začala zase kopat jak šílená a pes si spokojeně lehnul. Kopala až do rozedrání puchýřů do krve. Vysvobodili ji  – se smíchem – její manžel s páníčkem od pséka, kteří jí sdělili, že pes se zvedal proto, že když nekopala – nic se nedělo = pes se nudil a chtěl v poklidu odejít.).
Tak dost bylo bernardýnů.  Prostě já sám za sebe – bernardýny nebrat a obejít. Jeden nikdá neví, co všechno tak velkej pes umí. Naštěstí jsme hned po snídani vyrazili na další výlet. Na Smědavu a tentokrát rovnou po objížďce. Tam byl sněhu o několik fousů víc a tak jsem si ho během prochajdy mohl konečně pořádně užívat. Víte totiž, jaká je to bžunda, když si lehnete na svahu na bok a odstrkujete se hlavou dolů? Nebo když skáčete pro šišku šíbru do závějí?

Ale musíte to s tím sněhem tak trochu jako umět. Ne jako pánik. Takový velký nohy má, jeden by řekl, že bude šikovnej a to von ne. Šup, propadne se závějí do potoka a nabere si do boty. To je taky důvod proč třeba já boty nenosím. Nemůžu si pak do nich kupříkladu nabrat. Ale abych byl poctivej, až tak úplně za to nemohl. Nejni přeci pes s plovacíma blánama jako já a tak je nasnadě, že na té neupravené cestě halt zapadnul jak vlastenec. A jako na smůlu tam byla voděnka.
Ale je to pašák. Jako já. Vůbec to neřešil. Psí pánbůh nás má rád. Co kdyby se to bejvalo stalo Pánčičce? Jééžíš, to by bylo kecůch!! Jako bych to slyšel. I takhle furt něco meldovala, že jako když má dvoje ponožky, tak jedny může půjčit Pánikovi. A asi jako dost s tím teda otravovala, podle toho jak koukal. No on je tvrďák jako já, my totiž vydržíme fšecko. Takže jsme si pak krásně užívali házení klackůch – já, kochání přírodou – voni dva.
I sem byl poslušnej a neprasil jsem běžeckou stopu. Dole u parkoviště jsem se ale kapek leknul. Nějakej pán se tam mrcasil pod plachtou v takový budce jako. Já o něm nevěděl, šel jsem si tam vedle něco prostudovat a najednou – simsala bim! Chlápek se zhmotnil. Rázem sem trhnul rekord ve skoku z místa do dálky. Ale pak dobrý, hodili jsme řeč. Teda hlavně ten pán, povídal o jelenech, což pochopitelně pro mě bylo celkem zajímací. Jen byla škoda, že jsme se nemohli občerstvit, páč v místní osvěžovně psíci být nesmí. Tak jsme šli o prostě o dům dál.

Další den to bylo ještě suprovější. Vyrazili jsme totiž na výlet rovnou z pelíšku, nepřesouvali jsme se nikam boudou na kolečkách. Vyrazili jsme si k Šámalově chatě. Jestli tam byl nějakej Šámal nevim, ale zato vim, že tam maj dobrej chleba. A taky moc hezký okolí. Hlavně kolem vody, tam se mi moc líbilo, jen mi vadilo, že se do tý říčky teda fakt jako nesmím jít vyráchat.  A taky vím, že jsem byl vzorným – páč jsem poslechl, nevšímal si pséka, kterýžto na mě volal a šel jsem vzorně u nohy. Až sem se sám divil.
No ale taky za to byla odměna a honička s klackama. To já fakt můžu. Honit někoho s obřím bidlem a třískat ho soustavně do podkolení. Pak našel pánik takovej krásně ztrouchnivělej pařez. Ten ale byl! Když jste se s ním třískli o makovici, odletovali pořádný kusy! Tak to má být. Sem tam jsem označil, že je někde nějaký to žvíže, ale jsem přece vychovaný, tak v poho. Ono taky lovte, když máte furt na sobě Pánčiččino voko! A jí si rozházet? Dejte pokoj, to nechce ani Pánik.

Courali jsme se tam lesem a courali a voni si zase vzpomněli, že mám hledat ty značky. Tůristický značky. Asi až jako že, když budou jednou starý, že je budu vodit od značky ke značce či co. Nevim co mi to furt vnucujou, ale je za to vždycky piškot, tak co bych to občas nepředvedl. Nesmí se to ale přehánět. Je lepší je natahovat jako kšandy, páč když pak tu značku fakt ukážete, tak voni se můžou strhnout, jak vás zásobujou proviantem. A eště si vo vás myslej, že jste psí Ajnštajn. Což já o sobě vim dávno i bez tůristickej značek. Když jsme konečně docourali domů, byli jsme už hezky unavený, svalili se do pelechů a hezky před véčou se prochrupli. To abychom správně potrávili tu véču a následně řádně zregenerovali síly na poslední výletík.
Vyrazili jsme totiž na Pláně pod Ještědem. Říkal jsem si, že to možná bude děsný nůďo – přijedeme k nějakejm pláním, tam se jako proběhnu a pojedeme zase zpátky?? Nebo jak? Naštěstí to bylo to nebo jak. Skoro celou dobu hezky do kopce – to aby si Pánčička taky užila. To má za to citýrování. Tak!  Tentokrát kupodivu ani nezapomněla vzít s sebou foťák. Ty nej fotky u vodičky cestou od Šámalky, díky svojí skleněný nemoci sice neudělala a tak mě aspoň vyblejskla tady u stromu.

Celou dobu jsme šlapali sami, tak jak to máme rádi (já bych teda uvítal nějaký dámský doprovod pro sebe, ale zas tak na něm netrvám, když jsou klacky, který můžu tahat, ani mi baba nechybí – dokud jí někde nezblejsknu, to si pak rychle uvědomím, jak moc tu babu potřebuju). Těsně pod vrcholem terén přidal na kolmosti a zmrzlosti, tak že bylo zajímavé pozorovat, jak se s tím ty dva popasujou. Já jsem pochopitelně byl v pohodě, páč stačí zatnout drápy do ledovky a hotofson – jsem nahoře.

A tam teda byly výhledy! Hlavně vzhledem k přítomnosti hospody, byl i výhled na nějakej kus žvance. Narvali jsme si pupky a já vytuhnul tak, že jsem na sebe normálně nechtíc zvrhnul židli. Až skoro žínfárkt mě dostal, jak jsem se leknul. Pak jsme se vydali na sestup, který nám ovšem trošku zpomalila přítomnost uřvané dvourodinky. Takže jsme – poté co jsme přebaletili úsek s ledovkou – dali zastávku, kochali se pohledem do lesůch – voni a honili se za poleníma – já.

A na cestu se vydali až, když okolí opět zcela utichlo. Já si poté vyzvednul jeden ze svých mnoha odložených klackůch a zdatně jsem s ním oba votravoval.  Pak jsem se ale najednou moc zamyslel a! Průšvih! Aspoň teda Pánik to říkal, že mám průšvih. Páč jsem ztratil Pánčičku. To vona mi furt dělá tohleto, že jako jdeme, jdeme a …najednou už jen jdu. Ostatní jsou fuč. Tentokrát vyzmizíkovala jenom Pánčička. Ale na mě si nepřijde. Trochu jsem zapracoval a na odbočce jsem zjistil, že to švihla do lesa a tlemí se mi někde doslova za bukem.
O další zpestření se postaral pro změnu zase Pánik. Vzal mnou oblíbené poleno a mrsknul ho do prostoru. Líp ovšem vybrat nemoh! Nemooh! Mrsknul to přímo do kaliště či co a páč jsem učený přinést všechno odevšad, tak jsem tam prostě šel a přines. Že jsem potom vypadal spíš jako pes hyenovitý, to huž není můj problém. Naštěstí tady je voda všude, tak mě zase zcivilizovali a já jsem dole, kde jsem se potkal s miniaturou sebe sama nevypadal ani odpudivě.

Je to bžunda, jak mi vižlata vypadáme komicky, když jsme malí.  Malý zrzavý mrňous byl stejný energetik jako já a já měl radost, že po dlouhé době potkávám příslušníka svého druhu! Hodili jsme si pár společných tanečků a pak se způsobně, jak se na vižlu pižlu sluší rozešli každý svým směrem. Mrňous kamsi ke sjezdovce a já do svého čtyřkolového bydlíku, který mě dovezl na večeři.

Ráno jsme zabalili. Já Mecháče a Slečnu Slepičku, oni ty ostatní nepodstatnosti a vyrazili už domů. Že se cestou stavíme ještě v nějakým Pívováře (furt taky to pívo řešej!) Podkováň, prej pro tůristickou známku. Tak známku nemáme, páč jsme nenašli ani ten Pívovár, ale máme něco jinýho. Pánčička našla skvělej minikopačák! Tak mám zase přírůstek do svojí haraburďárny na chalupě a až přijedou Pavliný kluci zase na návštěvu, můžeme dát zápas.
Předtím ovšem – doufám prominete – musím nabrat síly, páč jsem fakt servanej jak starej plakát – takže jdu upadnout do pelechu a nasbírat trochu té energie. Ona i ta vižla má toho někdy po týdnu dost.
Váš Ešus

14.8.2008