Uvítáme návštěvu.

To bylo na pořadu dne v sobotu, kdy jsme odjížděli. Moc se nám nechtělo, protože nám tu bylo dobře. Ale Domeček už čekal. A taky Mouses, ten mrňavej pruhatec. A nejen on. Nejen on, jak jsem měla zjistit. Čekala na nás ještě dvě překvapení. Jedním z nich byla návštěva. Moc vítaná. 

I když…. někdo by se mnou  tak úplně nesouhlasil, ale to teď předbíhám.  O hodně. Protože nejdřív jsme my sami byli návštěvou. U Dennyky, Romana, Koněva a kočének. Na který se jel podívat Brtnik. A pak, že s námi Dennyky s Romanem pojedou a pohlídají nám ohaříky a my si skočíme nakoupit něco v Germánsku. Rumouš s Taliprtkou byli touhle zastávkou nadšení. Kdyby mohli rotujou oba bytem u Dennyky jak neřízený střely. Leč nebylo jim to v plném rozsahu umožněno, bylo by  dobré, aby po našem odjezdu byt zůstal aspoň trochu obyvatelným. Brtnik se šel poseznamovat s kočičkama a já šla pak napřed s ohaříkama k autu.  Popojeli jsme pak všichni pár metrů do Germánska, my svěřili ohaříky těm dvěma hodným chůvám na opatrování a skočili si nakoupit. (Ach bože, to mlíko! To je úplně jiná chuť, než ta vodovka, co se prodává u nás, opravdu.  A šunčičky a sejránky a ………. no nic, to není důležitý, já jen, že zde vzal člověk na dovolenou i chuťový buňky 😀 ). Po návratu k autu byli ohařiska vychválený, že byli nejhodnější (s následnou fotodokumentací poslanou do emila)

My se rozloučili a vyrazili směr domů. A že se někde najíme. V Ústí jsme díky stavební objížďce zakufrovali. Nic novýho pro nás, tohle město je pro nás zakletý. Páč vždycky, když jsme jeli z koncíku,  ještě než byla dodělaná dálnice, tak jsme vždycky, vždycky tady zakufrovali, to už je standard a nás to už ani nerozhodí. Jen teda zmizela ta možnost se někde najíst. 

A tak jsme to natáhli už rovnou domů. Že vybalíme, necháme ohaříky doma odpočívat a skočíme si pro něco k jídlu. Někam. A pak přijede návštěva, která se nám ohlásila cestou domů a bude pohoda.

Kulový.

Pohoda vzala za svý, jen co jsme přišlo dom. Resp. do kůchně. Protože………pod ledničkou kaluž krve. 😮 . Bylo jasný, že něco je špatně. A bylo. V celým domě nešel proud. A to už nějakou dobu. Od poslední bouřky. A ta byla ve čtvrtek. 

Tudíž mě čekala slušná šichta. Povyházet a uklízet a uklízet a uklízet. A stírat pot, protože bylo krucivedro. Tomu se říká hezký návrat z dovolený, že jo 😀 . Očima jsem tlačila ručičky hodin zpátky a pohybovala se mezi variantou – To stihnu a variantou – To se nedá.

Dalo se. I jsem se stihla trošku vyspravit a vypadat jako člověk.  Ale ono to asi bylo jedno, protože stejně fšicí věnovali pozornost jen tomu jednomu. Teda jedný.

Týdle:

Je to úžasná vižlí bytůstka a jmenuje se prosím Heilyn z Hájovny. A jest zcela důstojnou nástupkyní Ešusí kámošky Aischy. A lidi, je naprosto, naprosto boží. Úplně a hrozně. Ukradla jsem si ji na chvilku a zavřela se s ní v předsíni, kde jsme si hrály. Pak jsme spolu byly asi dvakrát na zahradě a ona je prostě DO-KO-NA-LÁ. Vyrovnaná povaha, nebojácná, zvědavá, se zájmem o člověka a společnou činnost, vnímavá, s chutí se učit. Zamilovala jsem se 🙂 . A taky jsem si uvědomila, že to nemožu Rumíčkovi nikdy udělat, přinést si domů ščenátko. Protože bych z něj byla tak poprděná, že to si Rumíček nezaslouží.  On při mě vždycky stál, když mi bylo jauvajs, byl trpělivý a oddaný v bouřlivých Tali dobách. A teď, když doma nastal konečně můj ohaří svět, tak bych zase musela – a to značně – ubrat ze svý pozornosti pro něj. A to si opravdu nezaslouží. 

A došlo mi v ten moment i to, že teď, kdy se s Tali stalo to něco a ona je tak jiná, tak že si je chci oba sobecky užít. Já vím, měla “bych jít do služby” a taky vyhlížím, to ne, že ne, ale myslím, že si to všichni čtyři chvíli zasloužíme, po těch letech. Chci to dopřát všem a hlavně těm dvěma. Myslím, že až na to bude ten správnej čas, tak to přijde. 

Heilyn, neboli Helénka, jak jsem ji hned překřtila, je fakt skvělý ščenátko. Což teda nesdílel Rumíček, kterej byl z dovolený vorvanej jak vorvaň a tak jen ležel na pelíšku a hlubokým hlasem jí říkal:  “Ďy pryč, chci spát, ďy pryč, chci spát, ďy pryč, chci spát!” a ona tam stála a říkala mu: “Já k tobě nejdu, já se jen dívám.” “Dy pryč, chci spát!” “Jen se dívám!” . Byla to sranda. 

Ale Talinka, ta se pak projevila jako správná tetička. To když na ni venku Heilyn “zaútočila” a spustila ke svý radosti konečně honičku! Byla ščastná, že někoho ze zdejších přesvědčila (asi už zapomněla, že jsme se půl hodiny před tím spolu honily po zahradě s ruličkou od papírových utěrek a bojovaly o ni), že se budou honit. A Tali byla tak moc šikovná, že když se dala do pohybu, bylo to na pouhých 0,0001 % 🙂 .  I tak to mrnítko rezatý “poděsilo” a tož začlo pištět, aby vzápětí střihlo ” s řevem”  zatáčku kolem auta a letělo další okruh 😀 . Miluju dívat se na to, když si takhle čokle hrají. Jo, jako vždycky, usmívám se u tý vzpomínky i teď. Ajšová, máte malý poklad, víš to?

A tak mi ta návštěva pěkně vygumovala to nečekaný překvápko po příjezdu a bylo zasejc fajn. Však dovča ještě pokračovala v domácích podmínkách 🙂