Dneska nepíšu já, dneska píše…..EvaC! To si počtete, to je neohaří osvěženíčko.

ZÁCHRANNÁ MISE

Násilí jakéhokoliv druhu od malička nesnáším. Dokonce tak, že když se nějaké objeví ve filmu, který sleduji, zacpávám si uši a zavírám oči. Dělá se mi totiž fyzicky špatně. A ještě horší je to v případě, že se ten dotyčný nemůže bránit.

 Když se u nás na zahradě objevil párek rehků zahradních, říkala jsem si, že to je odměna za to, že v zimě ptáčky krmíme. Až později jsem zjistila, že mám chabé znalosti a rehek se na zimu stěhuje do teplých krajin 😉🙈. Ale stejně to byla milá společnost- tihle pěvci nemají příliš velkou obavu z člověka a tak nám dělali dost často společnost poměrně zblízka.

V tu chvíli mě vůbec nenapadlo, že to vlastně není úplně dobře, že se u nás tak zabydleli.

Po nějaké době jsme přijeli jako obvykle v sobotu ráno na chatu, Sindibádce byl zapnut Tractive obojek (GPS  pro jistotu, kdyby ji napadla nějaká kravina), tichá prosba kamsi nahoru aby se nechovala jako debíl a byla vypuštěna z auta. Poté co oběhla zahradu a všechno zkontrolovala, zastavila se u „větracího otvoru“ v podezdívce a zírala a zírala a zírala. Následně jsem zjistila, že si tam rehci udělali hnízdo 🙈. A teď babo raď.. Sindy jako prostě není pes, kterému i když se v takového situaci mnohokrát řekne že tam NESMÍ strkat nos, respektuje to. Usilovně jsem tedy přemýšlela jak to udělat, abych nemusela celý den trávit odváděním psa a hudrováním, že se to nesmí. Potřebovala jsem, aby vletový otvor zůstal volný pro ptáčky a zároveň aby Sindy nemohla strkat nos na první dobrou až k vletu. (pozn. Přivázat na úvaz psa, který byl 2,5 roku přivázaný na krátkém řetězu u boudy, je pro mě nemyslitelné, aby trávila celý víkend uvnitř chaty taktéž.)

A tak jsem vymyslela „protiSindibádovskou zábranu“. Ptáčci mohli vletovat a vyletovat pokud zrovna Sindibádka nehlídkovala někde poblíž.

 

Oni  to jako ten pan Rehek s tou paní Rehkovou měli vymyšlený geniálně – nemohla se tam dostat kuna ani kočka, jenom jaksi nepočítali s vrahounkou drátěnkou.

Víkend jsme přečkali bez ztráty na životech a mě začalo docházet, že peklo nastane, až mladí vyletí z hnízda. Vzhledem k hektické situaci u nás doma jsem to ale záhy jaksi vypustila.

Na chatu jsme jeli až za čtrnáct dní. První čeho jsem si všimla, že výstelka z hnízda se válí na zemi pod vletovými otvory. A je to tady – jsou nejspíš už venku. Takže jedním okem sledovat okolí a nosit věci z auta do chaty. Když jsem šla dát Sindy na zahradu misku s vodou, už jsem jen viděla jak se vrhá na něco do trávy. Zařvala jsem, ale bylo už pozdě . A následoval pohovor u mrtvého ptáčka – dlouuuuhý pohovor. Přála bych každému vidět ten její pohled: „Mami, už to niiiiiiiikdy neudělám..“. Takže ohař na krátké vodítko a projít celou zahradu, jestli tam ještě někde nějaký další šmudlík není. V tu chvíli nebyl… Pokračuju v dalších činnostech venku když koutkem oka zaregistruju další podezřelý Sindibádčin pohyb. Tentokrát můj mohutný řev zabral . Odvádím Sindy dovnitř a jdu se podívat, jestli to je další oběť, nebo se mi pro tentokrát podařilo zabránit nejhoršímu. Ptáček leží v trávě a je evidentně v šoku. Navlékám  si rukavice (jak jsem později při svém „ornitologickém samostudiu“ zjistila –  zbytečně) a beru ptáčka do dlaní. Je malinkej, hrozně malinkej… ale vypadá že je v pořádku. Prohlídla jsem mu křidýlka, taky jsem nic špatného nenašla. Je tak moc křehký, bojím se abych mu neublížila. A co teď …jediné co mě napadá, že ho vrátím zpět do hnízda. Je tak vyděšený, že se nebrání a dobrovolně si tam vleze.

Opět instaluju „protiSindibádovskou zábranu“ a dozírám na to, aby Sindy NEDOZÍRALA…

Je to náročné, obzvláště když u toho potřebuju dělat taky něco jiného, že..

 

Zbytek dne proběhne relativně v klidu, jen já jsem večer vyčerpaná z neustálého dozoru.

Večer sedíme u ohně a opékáme špekáčky a já pozoruju hnízdo, na které mám od ohniště velmi dobrý výhled. Pan Rehek několikrát  přináší  potravu a vlétá dovnitř a ven. A najednou vyskočí i ta malá rozčepýřená kulička. Sedí v koši na dřevo, který je součástí „protiSindibádovské zábrany“ a rozhlíží se.  Pan Rehek sedí poblíž a volá na něj. Prcek seskočí na zem.. Ou nou, to ne, on zůstane na zemi a stane se tak zase snadnou kořistí.. Lítat totiž zatím neumí, jen tak poskakuje a kousíček popolétává.

Začíná se stmívat a ženou se mraky. Táta Rehek už kamsi odletěl a načepýřená kulička poskakuje po zemi.. Usilovně přemýšlím.. Ještě ke všemu se začíná zatahovat a zvedá se vítr – bude zanedlouho pršet… Co s ním budu dělat.. A první kapky už jsou tu.. Beru ptáčka do dlaní a chci ho vrátit zpět do hnízda, alespoň pro tento okamžik – aby nezmokl.. Ááááá to jsem se tedy spletla – když přiblížím dlaně k otvoru, roztáhne křidýlka a nechce tam.. zkouším to opakovaně – to jsem ho tedy naštvala – rozčiluje se a při každém přiblížení mých dlaní ve kterých sedí k otvoru do hnízda zarputile roztáhne křídla jakože: „tam teda už nejdu..“ Začíná hustě pršet.. Stojím v předklonu opřená hlavou o fasádu chaty s malou rozčepýřenou kuličkou v ruce a chráním ji vlastním tělem před deštěm. V hlavě mi šrotují myšlenky – kam s ním?

Déšť ustal.. Ptáček mi stále sedí v dlani a dívá se na mě… Začínám pomalu panikařit.. Co s ním budu dělat? Ještě ke všemu se začíná stmívat. Posadím ho do koše se dřevem a začnu usilovně „googlit“ (jak říká s oblibou moje devítiletá vnučka). Po přečtení informací je mi jasné, že do hnízda ho nedostanu – ráno se tam vrátil jen proto, že byl vyděšený a zmatený. Mysli, mysli, mysli.. snažím se vyhodnotit informace které jsem právě načerpala. Z kůlny vyndavám prázdnou krabici bez víka, kterou jsem pro strýčka Příhodu schovala a plním ji dřevitou vlnou, kterou jsem schovala ze stejného důvodu. Tak, to bychom měli a teď ještě najít nejlepší místo, kam by nepršelo, bylo blízko hnízda a zároveň se tam dostali rodiče, aby mu mohli přinést něco k snědku. Umisťuju provizorní „hnízdečko“ do nového dřevníku pod stříšku..

Už značně vyčerpaná jdu dovnitř a vtom mě napadne, že už je tma a on má jistě hlad 🙈. Nahoře na okně jsem viděla mrtvou mouchu – vím, zoufalý pokus, ale lepší než nic, že.. Beru mouchu, ale nemůžu najít pinzetu, tak do konečků prstů a s rozsvíceným mobilem jdu zkontrolovat pana Kuličku. Sedí v dřevité vlně, kam jsem ho zachumlala a zírá na mě s výrazem: „No to ses asi po…la, mršiny nežeru.“ 🙈😂 No dobře tak nic, no, musíš vydržet do rána.

Ráno vyrážím se Sindy ven a vím, že ji nesmím zapomenout  připnout vevnitř na vodítko, jinak veškerá moje včerejší snaha byla na nic. Mám obrovskou radost, když otevřu dveře a vidím pana Rehka, jak krmí pana Kuličku. Hurááá – přežil noc . Po návratu z hodinové procházky zavírám vrahounku do chaty, dávám jí snídani a pokračuju v záchranné misi. Vím, že tam kde ptáček je, zůstat nemůže. Když vyjdu znovu ven, můj předpoklad se jenom potvrzuje – vyhopkal z krabice a myslí si, jak se dobře schoval z boku dřevníku.   

 

 No tak to teda ne, chlapečku. Nepromokla jsem včera na kůži a netajtrlíkovala tady do noci jenom proto, abys byl zákusek k svačině.

Beru ho tedy znovu do dlaní a dávám zpět do improvizovaného hnízdečka. Je značně v lepší kondici než včera, rozčiluje se na mě a dvakrát mi z krabice zase vyskočí. To je pro mne ale dobré znamení, že je v pořádku.

Vybírám nakonec místo za plotem u vjezdové brány – tam bude v bezpečí alespoň před Sindibádkou.

Hnízdečko vetknu do větvoví, kde má možnost si  po svém způsobu vylézt z hnízda a doplachtit na zem. Za chvíli přilétá táta Rehek s tučnou svačinou – několikrát  sobě.

Tak hodně štěstí, chlapečku, pomyslím  si s dobrým pocitem, že se mi to podařilo. Vím, že před ostatními predátory ho nemůžu ochránit, ale hřeje mě u srdce, že ho nezlikviduje Sindibádka.

A , a  – myslím, že jsem ho viděla, teď o víkendu  – po čtrnácti dnech – už umí lítat ….♥️

EvaC