Kus kus
Průser je, že jsem v životě tíhla spíše k psékům, kočky, jejich potřeby chování a nároky jsem vůbec neznala, neuměla je „číst“ a osud mi přivede do cesty tohle něžné stvoření. Ale jak píše Denny, mainky opravdu mají napůl psí povahu a Texík byl zpočátku velmi shovívavý. Se divím, že se nemlátil packou do čela jak jsem tupá. Dneska už si bez skrupulí vyřve co potřebuje. Sedím v kumbálu u kompu, pán se přihrne, postaví na zadní a tak dlouho mě tahá za tričko až vstanu a následuju ho kam potřebuje.
Z 90% se jedná o jídlo, to začne tancovat v kuchyni a otírat se o šuplíky skříňky s kočičíma dobrůtkama, jindy nutně potřebuje otevřít okno ať může ven na parapet, nebo se posadí v obýváku k udici s peřím -výzva ke hraní. Nesnáší když sedím u počítače, ale na televizi se dívá rád. Natažený přes celý konferák a já v leže ze sedačky vidím akorát jeho pr.. záda, protože stůl je vysoký.
Mám bezva fintu, zaštrachám v misce, vytáhnu kleštičky na drápky, dvakrát cvaknu naprázdno a kocur je v čudu. Používám když je v telce něco fakt zajímavého, což se děje málokdy. Raději zamilovaně čučím na krasavca.