Thielli
Mně už tolik neleží v hlavě, co kdo tady jak napsal k Dafi, kdo jak co pochopil, co si kdo jak vyložil. Jsme každá jinak uplácaná a taky ženské jsme a ty jsou více citlivé a zároveň asi i vztahovačnější, prostě myslela jsem, že už to odplavalo, že už to bylo dovysvětlené, a pokud přešlápnuté, pak už odpuštěné.
Zůstal ale ve mně velký otazník. Co já bych dělala na místě Mirky.
Mám jednu svou přímou zkušenost, která ale byla jednoznačná. Nebylo nad čím přemýšlet, pochybovat.
Pak mám jednu tlumočenou. Psovi diagnostikovány nádory v plicích, prognóza velmi krátká. Byla prý vyslovena před rokem a sedmi měsíci. Toho psa vídám a nevědět, že má umírat, nepoznám to.
A pak se rozhodujte.
Já být Mirka, jdu určitě někam pro druhý názor.
A já být Mirka, asi se připravím doma, kdyby najednou přišla bolest, nářek a utrpení.
Celé roky to u nás povrkávalo, šťastně žilo, pobíhalo a kvíkalo. Morčáci. Žádná pidi klec s jedním chudákem. Velké prostory, výběhy, aj mladí byli odchováni. Ale pak taky byly dny, kdy se objevily boule a ty rostly a zvíře dalo najevo, že umírá a že to bolí.
Pak přišlo řešení. Nikoli cesta na veterinu někde MHD s naříkajícím tvorem. Ale pohlazení, čisté voňavé hobliny a seno. Plastový box s víkem… a gáza napuštěná éterem. Usnuli pokojně a už se neprobudili. Doma s námi.
Asi bych si doma prostě nachystala nějakou masku a tu kapalinu si opatřila. Kdyby. Kdyby vet nemohl přijet během pár minut. Kdyby nepadlo rozhodnutí přímo u nich při hospitalizaci. Kdyby ta bolest nesnesitelná zaklepala nečekaně a psí pláč by mi prořízl hrudník. Vzala bych si ho na klín, hladila ho a nechala usnout.
Pak teprve bych ho spícího nebo už navždy spícího odvezla, aby doktoři zkontrolovali, že už není, nebo jen injekčně dokončili odchod.