Odetta
Albertův příběh
Alberta, naše malé neduživé kotě, jsem našla na Halloween. Žil ve dříví, na nejbližším políčku k vesnici, vedle kupky hnoje. Věděla jsem, že „zachránit“ (vzít domů) matku nebude reálné, je to divoká kočka, kterou jsme v minulosti pravidelně vídali. Ale venku se rychle ochlazovalo, teploty oscilovaly kolem nuly, a já zahlédla, že má u sebe kotě, když jsme šli ven se psem. Celou procházku mnou cloumal vztek. Na lidi, kteří nekastrují kočky, na obec, která místo kastračního programu krmí bezprizorní koťata, jejichž počet stále narůstá, za úřadem, na všechny – i na toho člověka, co o dvě vesnice dál pravidelně nechává krabici s koťaty na autobusové zastávce napospas osudu.
Doma jsem si dala kafe a smířila se s tím, že se naše domácnost rozroste dřív, než si to stihlo sednout s Viktorií. Vybavila jsem se přepravkou, čelovkou a kapsičkou a vyrazila na lov. Když jsem do dříví nabídla misku s kapsičkou, zjistila jsem, že na mě nesvítí zpátky čtyři oči, ale že jich je šest. Že ta plachá, chrčící kočka má koťata dvě.
Nejspíš to byla první pevná strava, kterou ta koťata kdy okusila, byla opravdu maličká. Po počátečním ostychu se ale Albert utrhl ze řetězu a hltal tak, že nebyl problém ho pomocí drobné lsti vzít do ruky a přemístit do přepravky. Cítila jsem se špatně, že beru kotě matce, ale při bližším ohledání mě špatné svědomí opustilo: kotě nevypadalo vůbec dobře. A tím nemyslím to, že bylo (je 🙂 ) objektivně ošklivé – střapaté, klapouché, s nesmyslně krátkým ocáskem, ale že se po zdravotní stránce nejevilo vůbec dobře (taky jsme se první dny báli, že to prostě nepřežije).
Hladové bylo i druhé kotě. Bohužel nad hladem u něj stále vítězila značná obezřetnost – při jakémkoli mém mikropohybu okamžitě utíkalo do nedostupného úkrytu ve dříví. Ležela jsem v mokré trávě a kopřivách, natahovala se skrze ostružiní, ale ani po hodině jsem nebyla s to kotě polapit. Když jsem byla prokřehlá tak, že mě opustil cit v rukách, vzdala jsem to. Doufala jsem, že takto snad alespoň jedno kotě zachráníme, a druhému třeba dáme větší šanci na přežití, když bude matka pečovat jen o něj. Přestože jsme tuto dvojici denně krmili, matka zůstala nedůvěřivá, a kotě rychle zcela zdivočelo: odchytit jsme jej nedokázali.
Mezitím jsme doma řešili karanténu pro Alberta. Jelikož jsme doma už dva měsíce měli Viktorii, zabydlet Alberta bylo snadné, byli jsme již vybaveni. Vyseparovali jsme ho do nepoužívané místnosti, kde jsme mu zařídili zázemí v psí kleci. Nálada v kleci se střídala – od totální apatie jsme se postupně propracovali k nevraživému syčení. Míra stresu byla zjevně extrémní – potravu sice přijímal, ale více než 24 hodin nevylučoval. První bobek jsme oslavovali stejně jako fakt, že kotě vůbec přežilo první noc. Postupně začínalo, zejména s mým manželem, komunikovat, brzy ho začal nosit dlouhé hodiny a hodiny v mikině, a tak se kotě nahřívalo a mazlilo, pomalu začalo důvěřovat. Nakonec vzalo na milost i mě.
Nejpřísnější (klecová) karanténa skončila ve chvíli, kdy jsme jednou přišli k prázdné kleci. Nemohli jsme to vůbec pochopit, až se odkudsi zpoza nábytku přibatolilo rozespalé kotě. Lámali jsme si hlavu s tím, kudy utíká a postupně zajišťovali všechna nedoléhající dvířka a mezírky. Nic nepomáhalo; až jsme ho jednou nachytali – byl tak maličký, že se bez větších potíží zvládal protáhnout mezi šprušlemi (s roztečí 3,5 cm). S obavou, aby si neublížil, jsme tak klec zrušili a přistoupili na to, že se bude pohybovat po místnosti volně. Mezitím jsme zvládli návštěvu veteriny, podávání antibiotik, a dokonce i první jednodenní odloučení.
První seznámení s Viktorií proběhlo vcelku organicky – ona má své plány, a proti tomu se nedá bojovat. Nejdřív to bylo celé takové opatrné, potom to vystřídala vcelku prudká agrese ze strany Viktorie. S hrůzou jsem zjistila, že seznámit dvě koťata je ještě větší alchymie než seznámit kotě s loveckým psem. Po asi dvou týdnech poměrně systematické práce se ale začalo dařit, a dnes spolu koťata ráda tráví čas.
Těšilo mě, že i kotě, které zůstalo venku s matkou, v rámci možností prospívá, roste. Časem s námi začal krmit i někdo další, takže jsme se postupně s tím druhým neznámým ustálili v nějakém krmném režimu, už jsme nemuseli krmit denně, tlak trochu opadl. Poslední dobou začalo být zřejmé, že akční radius venkovní dvojice se zvětšuje – někdy uběhly celé dny, kdy jsem je v jejich skrýši ani nezahlédla, jindy se spolu hřály na sluníčku za dřívím.
Dnes už je Albert jedináčkem. Jeho sourozence jsme včera v noci našli sraženého na přechodu pro chodce. ?
