Thielli
Mayo,
kdepak, nic by nebylo jinak. Chtěla jsem dát doma půdleovi, který to potřebuje. A přišla Cheval. Tedy Venus. Včera jsem jen tak zkusmo v pokoji zavolala „vínas“… a ona otočila hlavu a byla radostná. Pamatuje si dobře své původní jméno.
A pak vedle mě ležela večer na posteli a já jí hladila a říkala jsem si, jak ta mnohá zvířata jsou plně v naší moci, co s nimi budeme dělat.
Že to štěně, co je v tom vozíku, čeká ten hrozný letecký transport, že bude mít vykloubenou nohu, že jí pak vypustí někde na nějaké zahradě, ona si tam po zvykne, pak přijede nějaké auto, cizí ruce jí popadnou a naloží a vezou někam hodiny pryč zase mezi cizí, do města, k jiným pachům…
Dlouho nevrtěla ocasem a nedívala se do očí. Až teď, poslední měsíce jako by už věřila.
Je to vohráblo a zlobidlo, ale je křehká. Stále se ještě trochu bojí jiných psů, motorů, zvuků města. Je to velké křehké dítě.
Ale brzy už snad budeme z města pryč, na venkově, v domku.
A tam budou holky šťastnější a já také.