Kimi
Léta jsem mívala dva psy, když jeden odešel, musela jsem se věnovat druhému, tu ztrátu jsem nesla lépe (Duli s Alanem, Alan s Korou, Kora s Golim). Urničku s nápisem Korinka jsem měla pár let v obýváku na polici a už jsem tu psala, že mi mladí dopřáli cestu do Lužan, kde na leopardích srazech byla Kora šťastná. Vysypala jsem popel do potoka a bylo to takové smíření. Goli zůstal jedináček, stařenka už by si na dva psy netroufla. Bezpsí jsem zůstala asi pět týdnů, CD mi nakonec nadělila malinkou Bety. Bety je městský pejsek, ale občas vyrazím do polí, kudy jsem chodila s Korou a vzpomínám, a to s radostí, ne se smutkem. Teda ale dneska večer, když jsem v chumelenici tlapkala rozbředlým sněhem (mráz ustoupil), říkala jsem si, jestli by mi v tomhle počasí nebylo líp bez psa, ani bych nemusela vylézt ven a jen doma vystřídat postel a gauč. Zítra má být terén ještě horší, ale musíme to nějak zvládnout, když ta joudinka se odmítá vyvenčit na zahradě.