Odetta
Thielli, čtyři a půl roku mám vedle postele urnu, tu ošklivou, plastovou. A v ní svýho osudovýho psa. Když jsme ho v plastovém pytli nesli z veteriny do auta, bylo brzo ráno a byla duha. A tak mě každá duha bodne u srdce. Dnes jsem v myšlenkách s tebou a tvojí holčičkou, zapálím jí svíčku. Mám tu jednu, co voní jako borovicový les. ?
