Thielli
čajíku
ano, chybí tak, že stačí tři vteřiny myšlenek a přes slzy nevidim.
A to ji mám na mobilu přes obrazovku, mám ji na stole v práci, v knihovně za sklem její obojek. Jeden by řek, že tyhle všudypřítomné oltáře člověka otupí, že je vidí denně a tak si zvykne na to, že patří k minulosti.
Tak ne. Nezvykne.
Byla můj první pes. Mám další dvě, které mi dělají radosti i starosti a berou si můj čas (to je tak krásné, když si zvíře bere váš čas…) takže nevím, jaké to je, když člověk pochová psa druhého, třetího…
Buď budu jako většina a naučím se s těmi dírami žít, nebo budu jako Petrs. Která chodí hory doly, plave v mrazu, svůj čas těží jako málokdo… a stejně jí těmi dírami po pochovaných tlapkách fouká do duše tak ledový vzduch, že se bojí si nechat provrtat další.