Odetta
Náš domácí mazlíček si přeje svého vlastního domácího mazlíčka
Kdyby psi uměli psát, a kdyby věděli, že dárky nosí Ježíšek, vsadím se, že Gremlin by měl jediné vánoční přání, které by se opakovalo rok co rok: domácího mazlíčka. Naštěstí ale psát neumí a z Ježíška nemá rozum, takže jsme dlouho úspěšně odolávali. Za ty tři roky s Gremlinem se u nás doma sice vystřídala pestrá řada zvířat, žádný z těch nalezenců ale nezůstal trvale (pokud nepočítám hraboší kolonii, která mi sežrala všechny tulipány, narcisy i okrasné česneky – ta prosperuje nad očekávání dobře a nikdo v sousedství ji nepostrádá). Měli jsme doma všechno od nevidomého maďarského ohaře (ten slavil rozhodně největší úspěch u celé rodiny), přes hárající labradorku (to už takový úspěch neslavilo, i když doprovodné zvukové efekty byly velkolepé), po zraněnou vlaštovku a kosa. Žádný z našich nalezenců u nás ale nezůstal déle, než pár dní.
Od loňské zimy, kdy se objevila odrostlá koťata na konci vesnice, a kdy jsme se jedno z nich – do doby, než jsme zjistili, že není bezprizorní – snažili opakovaně v noci odlovit, jsme měli podezření, že Gremlin manifestuje vlastnictví kočky. Najednou byly všude, a začaly ho velmi zajímat. A protože má Gremlin nejspíš přímou linku na Centrální distribuci koček, letos se konečně dočkal. A tím začal náš – jak já říkám – speciální čarodějnický díl (kdo zná Simpsonovi, ví, co tím myslím). A tak je sice Gremlin hlavní podezřelý z černé magie a nekalých praktik, ale zároveň se mu splnil sen: má svého vlastního domácího mazlíčka.
První dny s Viktorií (a jejím černým předchůdcem) byly… no, vcelku očistec. A to asi tak pro polovinu vesnice. Jakmile Gremlin pochopil, že ten poklad, který před ním schováváme, má čtyři nožičky, začal se ho hlasitě dožadovat. S malými přestávkami štěkal a vyl asi dva a půl dne; většinu času naprosto neutěšitelně a tónem, který naznačoval akutní průběh domácího násilí (ke kterému nakonec nedošlo, ale moc nechybělo…). Kotě vzbuzovalo spoustu emocí, a tak jsme poměrně dlouho přemýšleli, jak vést první setkání Gremlina s Viktorií tak, aby bylo pro všechny zúčastněné bezpečné, a ideálně i příjemné. Vzhledem k okolnostem bylo jasné, že seznámení proběhne až po odčervení obou účastníků, nicméně to bylo jediné, co jsme věděli s jistotou.
Viktoriin vztah ke psům jsme neznali, ale nechtěli jsme otálet a vystavovat se riziku, že si bude hůře zvykat. První dny se bála i lidské ruky a byla vcelku nesocializovaná. Psa viděla s nějakým odstupem, když jsme ji nesli domů, ale tam k žádné interakci samozřejmě nedošlo. Gremlinův vztah ke kočkám nám sice znám byl, ale nápomocný zase už moc ne: věděli jsme, že ji bude chtít honit. A že když ji dohoní, tak ji (nejspíš) nesežere. Vstupy tedy nebyly příliš slibné. K tomu je nutno připočíst to, že Gremlin, kromě svých vyhrocených reakcí na většinu podnětů, je všechno, jen ne citlivá a jemná duše. Je to tank s jednou mozkovou buňkou, je schopný bez mrknutí oka převálcovat dospělého člověka. Bylo tedy jasné, že setkání nemůže proběhnout bez pečlivé supervize, a že tedy scénář „kočky jsou vrženy“ nepřipadá v úvahu.
Nakonec přišla spásná myšlenka. Protože Viktorie byla v té době ještě značně batolivá a neuměla ani skákat, ani šplhat, napadlo mě vytvořit z části štěněcí ohrádky, do které jsme před Gremlinem na začátku zavírali potenciálně nebezpečné předměty, branku mezi dveřmi. Zdálo se mi to lepší než zavírat kočku do přepravky, protože zůstane ve svém koupelnovém „teritoriu“ a bude mít možnost regulovat si vzdálenost od psa. Od psa jsem čekala prudkou reakci, takže toho jsem si raději pojistila vodítkem, abych mu případně zabránila projít skrz, nebo 60cm branku přeskočit. A pak už jsme se jen zhluboka nadechli a vydechli a otevřeli dveře.
Gremlin byl dle očekávání velmi rozrušen, nicméně k chatrné brance zajištěné pytlem s kočkolitem se choval slušně. Zadní nožičky se mu ale třásly vzrušením, a hrozně po kotěti toužil. Oproti tomu Viktorie zdrhla schovat se za záchod. Strach jí ale vydržel jen asi 30 sekund, a pak se jala zjišťovat, co je to druhé zvíře zač. Chvilku byla zdrženlivá, ale nakonec se přiblížila až k mřížce, skrz kterou se ji – syčící – Gremlin snažil očichat. Naše milá, 830g holčička, vpálila Gremlinovi takovou facku mezi oči, že sám z vlastní iniciativy zacouval do chodby, a po zbytek dne si od koupelnových (již zavřených) dveří držel uctivý odstup.
Stejnou techniku jsme zkoušeli několik dní. Gremlin se ochodil, a postupně jsme od řízených interakcí s jištěním přešli k tomu, že se šel podívat na kočku jen tak, když šel zrovna někdo do koupelny. Kočka mu místo dalších facek začala skrze mříž osahávat tlapičky. Po čase začal Gremlin k Viktorii spouštět i hlavu a žďuchat do ní shora nosem, zatímco stála na zadních a předními tlapkami se opírala o zábranu.
Vytáhli jsme tedy těžší kalibr, a sice nácvik koexistence ve společném prostoru bez zábran. Spoiler alert: to je trochu oříšek. Viktorie je neřízená a neříditelná, Gremlin se svou krátkou zápalnou šňůrou měl (a do jisté míry stále má) tendenci se přetáčet. Párkrát jsme zkusili kočku prostě vypustit do prostoru s tím, že Gremlin byl jištěn vodítkem, to ale byla spíše slepá vývojová větev; zatímco kočka se střídavě schovávala a lovila Gremlina, on absolutně nebyl schopný to ustát, chtěl ji lovit taky a velmi rychle se přetáčel. Lovící kotě se mu navíc věšelo (hlavně zuby) na nohy, takže hrozilo, že jej, byť nechtíc, zadupe do země. Udělala jsem tedy krok zpět, a Viktorie byla vypouštěna do potenciálně společných prostor jen v jeho nepřítomnosti. Samostatně prozkoumávala dosud neobjevené prostory a zároveň nechávala pachovou stopu psovi. Mezitím jsme v seznamování pokračovali se sníženými kritérii, tedy Viktorii jsem ke psovi začala brát pouze v náručí, aby byla statická. V první fázi jsme začali s nácvikem za pomoci bariéry – kotě jsem si vzala do ruky, a pes jej mohl zkoumat nad zábranou, ale stále s fyzickou brzdou. Potom jsem prostor za zábranou opustila, a pes se učil být v klidu, když jsem s kotětem na rukách stála v jiné místnosti. Pak jsem přidala svůj pohyb. Následně sezení s kotětem na klíně na židli. Gremlin si na přítomnost (statické) kočky nakonec zvykl tak dobře, že dokud je na ruce nebo u někoho na klíně, přijde se na ni podívat, a pak si jde po svých – třeba pospávat na gauč.
Aktuálně se věnujeme zvýšení kritérií, tedy přidáváme – pokud možno – pomalý pohyb kočky. Když je Gremlin v klidu a leží na gauči, postupně k němu na bereme Viktorii. Tady na klíně ležet nevydrží, a vyráží Gremlina zkoumat. Zpočátku to bylo trochu divoké, protože Viktorie byla v takové agresivnější fázi, kdy se nám naskýtaly nezapomenutelné pohledy na to, jak například všemi čtyřmi tlapkami objímá Gremlinův ocas, do kterého je zároveň zakouslá, a je nadnášena vysoko nad gauč tím, jak Gremlin ocasem vrtí. Kousání naštěstí trochu ustoupilo, a tak už zase můžeme víc chránit kočku před psem, než psa před kočkou. Gremlinovy momentální domácí životní cíle se redukovaly na dojídání kočičího jídla, zkoumání kočičího zadku a snahu o vyválení se v kotěti. Čeká nás ještě spoustu práce, ale zdá se, že ti dva si spolu začínají utvářet vlastní vztah. A tak když včera Viktorie ležele u Gremlina na zádíčkách, oždibovala mu uši a pysky, zatímco on ji několik minut olizovat bříško, byli jsme dojatí.
