Odetta
Caturday
Autopilota brzy vystřídal šok: tak my máme doma kotě. Už zase. A teď nejspíš už napořád.
Kotěti jsme vybudovali základnu, dostalo pozdní večeři a šli jsme se na to – všichni – vyspat.
Jenže v neděli ráno tam stále bylo. Okupovalo koupelnu a mělo se čile k světu: oči i uši čisté, žádné klíště ani jedinou blechu. Asi spadlo z vesmíru, nebo ho někdo vysadil z auta, nezdá se, že by to bylo vesnické kotě ze stodoly. Na bříšku má vzorek jako želvička – krémový podklad a na něm jemný, tmavý vzorek.
Co budeme dělat, jsme začali řešit hned dopoledne. Šla jsem do kůlny hledat starý kočičí záchod po kočkách mé babičky; sice s prasklinou, ale našla jsem. V poledne jsme koupili jediné stelivo, které je v místní večerce k dostání. Jako člověk, který nikdy nežil s kočkou, natož s kotětem, jsem nevěděla, jak přesně kotěti takový kočičí záchod představit. Naštěstí naše koťátko je chytřejší než my všichni dohromady, a tak jakmile jej zaznamenaloo, šlo se vyprázdnit. A to přesně tak, jak se od vychované kočičky očekává.
Konečně jsem jej i zvážila: 830 gramů. Černé kotě ze soboty mělo přes dvě kila, a jak se mi zdálo maličké… Oproti tomu je to naše docela nicotné, ale chuť do života, přestože je zcela nesocializované a prakticky není možné jej vzít do ruky nebo pohladit, má značnou – je neustále v pohybu a konzumuje téměř takové množství jídla jako náš 25kilový pes.
A tak během nedělního grilování vybírám kočičí záchodky, granule i kulodráhu…
