Fifi
„Krátký“ zbytek zážitků s Magorem 2025
V pondělí jsem se domluvila s Alenkou, vzala svého kelpíka Furtíka coby socializační trenažér a šly jsme se kousek cournout. Jakože cournout s Pepinem. Chápete mé nadšení? Pruhy bláznivý byly schopný jít za, a chvíli i celkem blízko cizího psa! 🙂 Na káblu, samože. Bylo vidět, jak si pořád kontroluje cizáka, pokukoval, esli mu neublíží, ale zvládnul to parádně. Asi to bylo i tím, že Alenka je taková psí duše, jako jednu z mála ji Pepino bere jako tetu, od který si vezme pamlsek, od který se nechá i podrbat. Táborový šrumec propukl naplno, takže jen vyjít z areálu byl pro Pruhy docela výkon.
Pavlušce zůstal rtw chlapeček z posledního vrhu doma poněkud déle, odlet do USA se stále odkládal. Měl odletět s majitelem před začátkem tábora, přiletěl si pro něj. Když měli už už odjíždět na letiště, zavolali jim, že psa v USA na letišti nepřijmou! Nějaká „trumpovina“, kdy rtw může přistát jen na pár letištích. Takže pán odletěl bez psa, Pavluška dorazila na tábor se 4 rotíkama a přes specializovanou společnost řešila transport pejska coby cargo. Šílenost, nervy, stres pro všechny zúčastněné. U grilu jsme se o tom hodně bavily a mě napadlo, že by rozhodně prospělo dát pesanovi před odletem Alavis Calming. Druhý den ho sehnala v blízkém petshopu, šábla jsem se s ní napůl, protože všechny tablety by nespotřebovala.
V půlce týdne pejska vezla konečně na letiště, odjezd jsme obulely důkladně. 8měsíční úžasňák se skvělou povahou, těžký loučení to bylo… Huf, coby chovatelka bych na tohle asi neměla nervy, přece jen je jiný prodat vrh v rámci ČR a mít „děti“ trochu na blízku. Když druhý den poslal majitel fotky, jak ho hošíček blemcá přes obličej na gauči, byly to slzy štěstí a obrovská úleva, že všechno dobře dopadlo. Tak ať se ti tam dobře žije, broučku.
Pepinovi jsem zbytek Alavisu začala hned dávat. Tři bobule coby první dávku. Nástup účinku byl do hodiny hodně znát. Pepin se začal usmívat, povolily mu rysy, zmizelo svalový napětí. A co mě nejvíc dostalo, když jsem s ním šla na obchůzku, on začal projevovat strach! Jakože prvně v životě dal ocas dolů, když si nebyl něčím jistej?! Žádný, že ze strachu dělám hrdinu a chci něco zabít, on se krásně bál a dal to najevo! Neskutečný a úžasný pokrok, choval se jako relativně normální bojavý zvíře, který hledá oporu u paničky. Jsme se s Alenkou smály, že nezná nikoho, kdo by měl radost, že pes stáhne ocas mezi nohy. 😀
V týdnu nám hodně pršelo a taky extra hodně foukalo, pocitově to bylo chvílemi dost nepříjemný a podzimní počasí. Taky na jednu malou bouřku došlo, ale žádná hrůza. Na druhou stranu lepší než šílený tropy. Pokud nelilo, dalo se nádherně procházet po Hrubasích (Hrubé louky) podél Labe. Zemědělci je posekali chvíli před táborem, sklízeli zbytek balíků, takže luční tráva byla akorátní délky. Kdybyste viděli to nadšení a radost, když tam Růžice a Pepin (kábl táhl za sebou) lítali a rasili se, hrabošili myše a kroužili v relativně velkých obloucích. Mno, neuvidíte, bo foťák jsem s sebou netáhla. 🙂 Ale ještě teď se usmívám, když si na to vzpomenu.
Na jedný vycházce jsem měla ale dost nepříjemnej zážitek. Vraceli jsme se z luk zpátky do civilizace, před napojením na cestu je úsek porostlý křovinami a stromy, není vidět vůbec do zatáčky. Automaticky si tam psiska stahuju k sobě a na vodítka, nikdy člověk neví, kdo proti němu vyjde/vyjede. Z dálky slyším „Pegííí“, tak promluvím nahlas na svý duo, aby o nás lidi v protisměru věděli. Mno, vžžžuuuum – proletěla tryskem těsně kolem nás na úzký cestě ze zatáčky najednou ohařka, asi germánka (zdravíme Taliprda). Pepin vyletěl jak čertík z krabičky, jak se leknul, Růžice zpozorněla, mně drobátko křuplo v zádech. V pohodičce se ze zatáčky vynořila dvojice holka a kluk. „Můžete si ji přivolat?“ „Dyk si vás nevšímá, Pegino, pocem.“ Vžžuuum, přibíhá Pegina zase těsně kolem nás, to je už na Pepina příliš. Následuje krátký dialog, že útulkáč se strachovou agresí, že se nedělá pouštět psa do míst, kam nevidím, když by tam jel někdo na koni, co by se asi stalo… „No tak pardon.“ Echjo, tohle já nikdy nepochopím. Když jsem se vracela druhej den, na tom samým místě proti nám vyjela holčina na koni. Jak byla ráda, že jsme jí uhnuli na louku, poděkovala a klusali dál.
Zbytek dovolený byl ve znamení proměnlivého počasí, Pepin začal být po víc než týdnu pobytu už přetaženej, bylo toho na jeho autistickou nervovou soustavu moc. I s Alavisem přestal zvládat okolí, začal občas vyjíždět po psech. Když jsme viděli předpověď počasí, nebylo moc o čem dumat. Na neděli varování na extrémní srážky. Přemýšlela jsem, jestli zůstat. Ale nakonec, hlavně kvůli Pruhům, jsem v sobotu v klidu pobalila suchej stan, účastníci tábora udělali to samé a prchli. Odjížděli jsme jako poslední, ještě si pesani stihli prošmejdit prázdnou kempovací louku a přední výcvikový plac, vycachtat se v řece a potoku. Domů jsme dorazili kolem sedmý večír, Růžice i Pepin si obhlídli zahradu a upadli do komatu. Pepin si oddechnul, že je ve svým, Růžice byla dost unavená, nalítala a naplavala toho dost a přece jen jí táhne na osm. V neděli opravdu lilo a lilo, byla jsem ráda doma v suchu. V pondělí jsem si zajela pro zbytek věcí a dovolená 2025 finito.
Abych to tak shrnula. Pro Pepina je moje tradiční dovolená za trest. Možná, kdybych nekempovala na břehu Labe mezi dalšími účastníky, ale zabydlela se někde ve středu luk, na samotě u lesa, byl by happy. I tak to letos zvládnul o stopro líp než loni. Žabička černá to tam miluje. A já taky. Kde jinde dojde k setkání s různými zvířecími druhy? Letos jsem měla tu čest pozorovat přímo od stanu čápa (zdravím Kuskus), který si do koňského výběhu přiletěl nasbírat koblížky. Ani jsem nedýchala, popadla foťák a něco cvakla. Nádhernej zážitek, já, čápomil, konečně mám jednoho skoro na dosah. Vidět a napočítat 10 ledňáčků, kteří za sebou jak organizovaná letka lítali těsně nad Labíčkem, jejich ostrý hvizd nelze přeslechnout, to jinde nezažiju. Kochat se noční oblohou, když o kousek dál tiše koníci chroustají seno… Tohle místo je pro mě výjimečný a nabije mě vždy na celý rok. Už teď se těším na další dovolenou. (Pepin ne) 🙂