Kimi
Bety se v posledních dnech dvakrát projevila jako likvidátorka strachu. Jak se ke každému řítí se pomazlit, většina lidí to akceptuje, řada dětí nadšená z pomudlání s roztomilým pejskem. Onehdy jsme potkaly skupinku – tři mladé ženy, dvě děti. Dvě ženy i děti se pustily do mazlení, třetí jen koukala. Měla tričko s velmi vtipným kočičím motivem. Když jsem se jí zeptala, zda je víc kočičí, než psí, řekla, že se psů moc bojí. Pobídla jsem ji, ať si představí, že má před sebou plyšovou hračku – podařilo se a přidala se k ostatním hladícím.
Dnes při večerním venčení jsem kousek od chodníku na lavičce viděla dvě dívky a pod lavičkou se krčil malý pejsek. Bety ho uviděla a vydala se za ním. Chvilku měla ocásek nehybný, což může avizovat problém, tak jsem ji informovala, že „KÁMOŠ“ a ocásek se rozvrtěl. Pejsek se jí vydal naproti – bylo to štěně staforda. Bety ho vyzvala ke hře a pejsek se přidal. Chvilku kolem sebe poskakovali, z řeči dívek vyplynulo, že mu jsou necelé tři měsíce a že by si potřeboval zvykat na psy. Tak jsem informovala o naší psí školce na cvičáku, kde a kdy probíhá, tak prý až bude mít dokončeno základní očkování, do školky půjdou. Bety si normálně hraje potichu, ale na Scoobyho ňafala, celkem mírumilovně, vydrželi by si hrát. Rozešli jsme se a vzápětí jsme potkaly německého ovčáka a Bety na něj začala řvát, jako obvykle, když se bojí. Scooby kousek od nás strnul a zíral. Já musela Bety chytit rukama a klidnit.