Petrs01
50 km denne
jo.
Alergie na vlastní pot. Jsem vloni myslela, že super mastička to vyřeší. Letos se ukázalo, že jen zabrání těm nejhnusnějším finálním stádiím, ale že základ, tedy puchýřky a otok, prostě bude. A blbý bylo hlavně to, že jsem netušila jestli se to teda zachrání, nebo mi ty kopyta uhnijou.
Kopyta začaly být dobré, tak co nového? Batoh, který mám 15 let a nikdy nebyl problém, tak najednou mne z něj bolí krk, takový ten hlavní sval vzadu (levý). Ale způsobem, že brečím bolestí. Pomáhá hrudní popruh, který jsem nikdy nezapínala, pomáhá jít s hlavou otočenou doleva nebo „na Zemana“ – dozadu a nakřivo. Fakt skvělý.
No a protože furt šlapu, tak osmý den nastupuje nejtěžší kalibr, alergie na slunce. Ale jako… kdyby mě Petr přepral, tak už jsem v nemocnici. Osmý den! Proč? Jako kdyby mi někdo polil nohy kyselinou. Takže devátý den vyrážím v dlouhých kalhotách. Bolí. V legínách. Bolí. Z auta už je pojízdná lékárna a účty mi Petr radši neukazuje. Po 35km už to prostě nejde. 80 do cíle. Tak jo, jedem se zašít do stínu a vyrážím v 9 večer. A brzo ráno.
Pak potřebuji projít jenom blbou osmičku, uvěřím předpovědím, jenomže místo aby se mraky zahustily, tak zmizej. No, nebyl to dobrý nápad. Zbytek zase až večer, ale stehen se nedá ani dotknout, letmý dotek mikiny a řvu bolestí. Jsou nateklé tak, že si nedřepnu (ehm, docela komplikace). K tomu pořád bolí ten krk, na který už moc nepomáhá nic. Takže šlapu tmou, čumím doleva a na stehnech už bolí i pavučiny, kterých potkávám mraky. Ve dvě ráno docházím k autu nad Jeviněvsí…
Ráno jsem to prostě došla. Nahoru dokonce v kalhotách, aby lidi neprchali hrůzou.