Thielli
ahoj holky,
trošku jsem doskákala odstavci zpět.
Nejvíc mi zatrnulo u Odetty, víme svý, Gremlina je mi strašně líto. Já už jsem se pak nějak s hnědou naučila skákat i ve svém pokročilém věku rybičku. Po svém psovi i po cizím psovi. Hodně jsem pak hleděla na to, co nás učil Franta Šusta, důsledně dělat holkám bariéru. Prostě už z dálky každý poznal, že MY SE VYHÝBÁME. Pokud se to k nám rozběhlo, vyrazila jsem dopředu a často toho cizáka chytla za obojek ještě než se k hnědé přiblížil. Sedla jsem si na bobek, s cizím jsem se vítala, muchlala, ale zároveň ho držela pevně tak dlouho, dokud si ho nepřebral majitel. Věřím, že jsem trošku té důvěry v Thierry zvedla.
Držím palce. 🙂
Petrs
asi jsem také lehčí případ, ale s duševními chorobami jsem dospěla k tomu samému. V určité fázi už mi nikdo víc nepomůže. Vím, co mě sráží na kolena a sebevíc terapií už mě neposune ani o milimetr. Vše už bylo řečeno, probráno. I léky jsem si naposledy vytipovala sama a jen si o ně řekla. Přednesla jsem argumenty, doktorka kývla a dala mi je. Léčba lesem a oddělením od lidí je pak úplně nejlepší terapie.
ostatním zatím jen mávám a zase se postupně zkusím připojit ke kecací štafetě.
🙂