cernej caj
Thielli
neumíme hrát „pošli to dál“, tedy někde vzít a zase jinde dát, tak jak život běží.
tohle bych vypichla. To je totiz hrozne dulezity umet.
kachna mi kdysi darovala ctecku eknih, pouzivala sem ji snad 10 let. jenze predloni mi muz na bazaru koupil podsvicenou, at si muzu cist v posteli a nemusim z ni vylizat zhasnout 😀 ctecku sem starou darovala kamaradovi… hrozne mi to chtel vratit, chtel mi poslat 200 tak mu rikam, at da 200 prvnimu cloveku, co se mu naskytne moznost…cukal se… divne to pro nej bylo… ale svolil.
a pak mi psal o par tydnu pozdeji, ze vezl znamou do nemocnice za manzelem z nejaky diry kde nic moc nejezdi a ona mu chtela nutit 200na benzin a on si vzpomel, ze „mi visi ty 200“ a tak si to nevzal. Psal mi, ze to byl uzasny pocit, jaky do te doby nezazil a ze ji rekl, at si to schova a posle to dal.
Hrozne me tesi vzdycky, kdyz si na jiru a tuhle situaci vzpomenu, ze proste to posilani se da naucit a muze lidem ukazat uplne jinou cestu 🙂
Thielli, ja te chapu a rozumim presne tomu, proc a jak i kdyz to pro tebe je nekomfortni nebo omezujici svym zpusobem, mas tu potrebu druhemu dat tu svoji lasku a podporu formou, kterou k nemu muzes dostat.
A to, ze obcas slapneme vedle, nebo to druha strana nechce prijmout… to se proste stane. nikdo nejsme neomylni, to ze se nekdy spleteme neznamena, ze cele nase konani je liche.
a ted neco na odlehceni 🙂