Thielli
Ahoj holky,
já vám děkuji za odezvy. Tentokrát stojím nohama na zemi… no, na zemi… občas mám pocit, že spíš v rašelině. Když jsem napsala na fb, že výhledově poskytneme domov potřebnému, čekala jsem, že bude minimálně několik měsíců ticho po pěšině. Z těch několika kudrn v nouzi převažovali úplní staříci, kteří chtějí svůj klid, kapesní verze a dědictví po babičce, takže separačka jako víno.
Tenhle kůň přiletěl (na mě) brzo a naprosto nečekaně.
Rozhodla asi nejvíc černá tlamka. Když přijel na hlídání kocour, vrčela na něj, když jí pochodoval na gauči za hlavou. Za tři dny už na něj dělala ty poklony a byla blažená, když za ním mohla cupitat po bytě… Představa, že teď bude doma sama přes den a venku budeme odkázáni na náhodu, zda potkáme někoho na hraní (ráno úplně vyloučeno, všichni děsně spěchají do práce a vlečou psy jen rychle vyčurat) mě naplňovala lítostí. A druhou lítostí mě naplňovalo vědění, že tam někde daleko je velký mazlivý pudl, který (!) za rok a půl nebyl na vycházce někde, kde jsou jiné pachy, jiné prostředí, podněty…
Tu zadní nožku má slabší a méně hybnou. Zatím se neoperovalo, dokud rostla. Chodí s tím, prý se s tím honí s ostatními, prostě se to asi nějak zapouzdřilo, že funguje… ale že dřív nebo později nebudou parkety zato bude noha, na to sázím 9:1.