Thielli
že spolu lítaly, protože to tak chtěla hnědá
ne-e, psala jsem opak – černá chtěla lítat, černá vybízela hnědou ke hře, hnědá se od ní nechala vyhecovat a lítaly spolu. Vždycky jsem byla dojatá, když jsem je viděla. Pořád a znovu. Po padesáté a po sté… Byly to pro mě ty jediné šťastné okamžiky v životě. Vidět dospělá zvířata, jak si hrají jako děti. Honily se tak snad pokaždé o víkendu v lesích… A milovaly běhat v písku. Byla jsem ochotná k nekonečnému čistění potom, co jsem je nechala za nepřízně počasí (když děti nebyly na hřišti) lítat kolem prolézaček. Hodina vydrbávání písku z kudrn mi stála za několik minut jejich štěstí.
Černá asi netruchlí tak jako Růženka. Ale špatně teď jí. Hodně špatně. Odchází od misky víc než kdykoli dřív. Vyhazuju krásný drahý maso. V Barfu jsem teď koupila raději minibalíčky.
Ale já vím, že ona mít parťáka lítacího smečkového, bude lítat furt. Hnědou limitovala stavba těla, moc nevydržela, ale Eliette má fyzičku neskutečnou. A já ji nechci vybíjet jen na aportech.
V okolí parťáka nevidím. Lidé kolem venčí svá kolečka kolem bloků, případně dopochodují na psí louku, nevím o nikom, kdo by chtěl spolupracovat.
Ke štěněti se ale moc nemáme. Úplnému štěněti… protože – u štěněte jeden neví, kdo se vyklube. A to jsem psala výš. Že už nechci, aby černá byla zase druhé housle. Spíše kdyby byl někdo odložený, mírný, ale zároveň aktivní a přátelský… psa ne. Fenu. Pes by nevadil nám dvounožcům, ale je mi psů v Praze líto. Minimální teritorium, desítky hárajících fen kolem, neustálá přebíjená a nahánění… Vidím to u sousedů se s středním pudlem.
Zatím tedy černou zaměstnáváme na vycházce při každé příležitosti. Cvičí, hodně cvičí, aportuje, celá interakce procházky je někde úplně jinde… ALE… je to nesrovnatelné s tou přirozenou interakcí, kterou měly ony dvě spolu…