Thielli
Fifi,
já jsem s vámi tak nějak mentálně pořád. Jen s tím psaním to moc nejde. Bubliny splaskly úplně. Když si čtu bubliny paní Thierryové, bulím.
Cítím se unavená a vyčerpaná, nevyspalá, i když spím.
Když mi přišlo od vás to velké čokoládové srdce, nad kterým se vznášela bublina „fuck your diet!“, sedla jsem si na gauč, pustila si film, vzala k sobě černou, ujídala tu čokoládu a bulela. To srdce bylo v pravou chvíli podané.
Ale nebulím pořád, nesmím, protože je tady ten černý poklad, ve kterém po celý život zůstala ta hravost a radost ze života. To ona vždy hnědou rozhýbala v lese, to ona ještě dnes běhá jen tak dokola radostí v listí… když se blížíme k agility překážkám a já řeknu „cvičit?“ – rozběhne se a než tam dojdu, už má dvakrát přeběhnutou střechu…
Venku už nejde celou cestu za patama po chodníku, už občas vybíhá i do první linie nebo si jde zkontrolovat bufetí místo. V lesoparku objevila a tím pádem zvedla srnu a vyrazila za ní, ale to trvalo vteřinu. Na jediný povel po dvou skocích to okamžitě stočila, přilítla a předsedla. Při cvičení u staré lavičky ji samou snaživostí přeskočila zezadu i přes opěrku, ač k tomu nebyla vyzvána.
Přestala být „ta druhá“. Je to jako s dětmi. Problematickému dítěti je z podstaty problému věnováno víc pozornosti a ten druhý, ten povedený kus, tak přichází zkrátka, i když se člověk snaží sebevíc poměr vyrovnávat.
Černá, jak má od hnědé vymytý mozek: „cizí pes = nebavíme se, natož, abychom si hráli“, stále před nimi utíká, občas je zaštěkne zlehka, ať táhnou… výjimečně se ode mě nechá vyhecovat k honění nějakého třeštidla, ale ona to bere, že mi plní povel. Prožene psa dokola a přijde si ke mně říci o pochvalu.
Takže já teď na ulici neustále dělám dřepy, abych si hladila ty cizí psy a měla zároveň černou pod křídlem, neustále mluvím, jak na mimino, prostě reparát ze socializace.
Hnědá s tím vymýváním měla lehkou práci, protože černá byla bojínek už odmalička. Schovávala se mezi kotníky, nikdy si neběžela hrát se štěňaty… takže to byla přetahovaná – já řekla: „můžeš si jít hrát, podívej na ně, na kamarády…“ a černá pod pyskem zasyčela: „být tebou bych tam nechodila mezi ty cizí spratky“. Když se pak navázaly na sebe a vyblbly se dost ve dvou, přestala jsem tlačit na pilu. Kvůli hnědé stejně psí plácky padly.
A teď nevím. Má zůstat sama? Je jí sedm let, dlouhé přešlapování sebere další rok… venku kamarády nemá a vím já, zda se jí podaří si nějaké stabilní najít? Občas jsme míjely plácek, tam nešťastný venčitel s ještě nešťastnějším psem, který čekal na kámoše a žádný nešel.
Když k hnědé přišla neplánovaně černá, najednou bylo všechno složitější, ale pohled na ty hrající si dvě mi vždycky řekl – to bylo to nejlepší rozhodnutí, co jsem mohla udělat.
Sama za sebe nechci jiného psa. Zaplnit místo po takové osobnosti, jakou byla Thierry, stejně nejde. Své asi vědí obě Petry a myslím, že nejen ony…
Ale chci to nejlepší pro černou. Já se s ní v rokli nikdy honit nebudu…
Zatím jsou mi všechny cizí psí oči cizí. Jsou mi lhostejné pohledy na útulkáče i na štěňata. (Když jsem ještě měla hnědou, srdce mi usedalo nad polovinou psů z peswebu, to teď vůbec nemám…)
A kriteria případného výběru se opět scvrkla. K „ne línající, ne s krátkým čenichem, ne kapesní…“ přibylo ještě – „do dvaceti kil, aby se dal unést v náručí do patra (nový poznatek po prasklém vazu), ne osobnost (nechci, aby Eliette byla dál druhá, tak moc se teď snaží, využívá prostor, který teď má. A i když je dospělá, velká a černá, hravě ji převálcuje mentálně i osobnost v těle čivavy).
Tolik dění v kotci.