Thielli
Děkuju vám všem.
…
píšu jen, abych nebyla nezdvořilá a vaše slovní objetí nezůstala bez odezvy. ale asi se na čas omluvím z tohoto pokojíčku, protože to prostě nejde si teď povídat.
černá se učí být sama. doma si drží své rituály, i potom, co hnědá byla uložená u Berounky do země ke všem tvorům, kteří tam už odpočívají, vítala nás doma s plyšákem v hubě.
Venku je to jiné. Jde mi za patama, nikam neodbíhá, nezlobí, nechodí bufetit, kam vždycky spolu letěly, ostatní cizí psy obloukem obchází, protože už není ve smečce.
„Konečně“ mám to vysněné venčení. Absolutně bezvodítkového psa, který vedle mě překluše silnici, sám se zastaví vedle mě před přechodem, jakmile se zastavím já, nespouští ze mě oči…
a kéž by to „konečně“ nenastalo. je to divné, tak zoufale prázdné… najednou jako bych měla venku jen oživlou loutku…
černá je milované zlatíčko, ale hnědá… hnědá byla kus mě. můj otisk. komplikovaná… taky neuměla poskládat dobře karty, které dostala…
s ní jsem byla spojená.