Thielli
Petrs01
úplně nesouhlasím. Není to černobílé, jak píšeš. Ano, často to tak bývá, ale zbývá ještě hodně prostoru, kde se vyjednávat dá. Jen záleží na tom, jak k tomu přistoupíš, jaké jsou karty na obou stranách, co můžeš směnit a nakolik se dokážeš napojit na tu druhou stranu.
Máme v domě debila. Je to ten, co nenávidí lidi a ještě víc nenávidí psy. Toho debila, který mi na hnědou v osmi měsících házel z okna ty petardy. Snad prý i někomu poškodil auto…
Tenhle debil se zasek, že zahrada za domem se oplocovat nebude. Byla tam ze stanov podmínka 100 %.
A bývalý předseda výboru, charismatický chlap, který nikdy na věci nejde silou, to dokázal. Vzal ho na pivo a ukecal ho.
Kdyby to tenkrát vzdal s tím, že s tímhle hovadem nemá smysl se vůbec bavit, nemáme zahradu přes 1000 m2. Nemám svý záhonky, kde už sázela růže moje babi, nemám místo, kde můžu s holkama sedět v nepodělaný trávě a cvičit s nima nerušeně, nemáme místo uprostřed Prahy, kde si v létě pod jabloní chodí pubescenti studovat na deku.
I v té práci to nebylo snadné. Bylo to právě už nahnuté, že se ty vztahy pokazí. S kolegyní na druhém konci chodby máme stejný názor = opravdu někdy kurník. Jenže – ona jim řekla, že jsou jak slepice a já jim řekla to samé. Ale každá jinak. Ona za tím sdělením udělala tečku. Já jsem k tomu, že jsou jak slepice pubescentní, řekla i to, co mě těší. ..že si třeba opravdu cením toho, že jsem v účtárně nikdy neviděla kyselý ksicht. Nikdy. Nikdy mi nebylo naznačeno, že ruším. Když jsem byla nemocná, byla to právě tahle „slepice“, co mi psala, zda mi nemá dojet nakoupit a přivézt mi jídlo domů… a další – Žádná jiná HR pro nás zase nevykopala tolik benefitů, jako máme teď…
A to byl ten rozdíl, proč já jsem se dneska zase zasmála s nima (a můžu dát ruku do ohně, že to nebylo falešné), zatímco s mou kolegyní mají vztah na bodu mrazu.
Takže – já zkouším vyjednávat. Na zlomení holi je čas vždycky.